Gallipoli

Výborný australský válečný film o jedné z   nejznámějších bitev 1.světové války.   Přestože režisér Peter Weir i představitel   hlavní role Mel Gibson byli ještě   počátečních fázích svých kariér a   největší úspěchy byly teprve před nimi, tady   se oba skutečně vytáhli. Film je místy až   mrazivě reálný a přesvědčivý, což je   hlavně zásluha vynikající práce kameramana   Russella Boyda a hodně se povedla i výprava. Z   mého pohledu je to hodně nadprůměrný (a   možná trošku nedoceněný) film.

Mladý a málo skúsený Mel Gibson ešte   nedokázal ťahať film, ale jeho samotného táto   rola určite posunula vpred. Peter Weir na   režisérskej stoličke urobil dobrú roboru, aj   keď filmu pri prospelo viac dramatických scén,   nielen v závere.

Mladé nadšení v konfrontaci s brutalitou   války. Další námět nejednou použitý v   rámci protiválečné filmové kampaně. Tento   příběh je z období první světové války   odehrávající se na poloostrově nacházející   se v provincii Çanakkale v Evropské části   Turecka. A není nezajímavý. Pomalejší tempo   zvýrazňuje myšlenku děje v souběhu s   krásnými scenériemi naší matičky Země. Ano,   kamera je ve své smyslu ohromující, ať se   děje co se děje. Po výpravné stránce jsou i   bitevní scény na vysoké úrovni. Scenáristicky   už je to takové všelijaké. Máme tu dva   mladíky vstupující do armády, kteří   potěší jistou sympatií k sobě samém, ale   bohužel nějak zůstává utajeno, proč tak   vlastně činí. Jsou snad motivováni propagandou   médií? A proč je vlastně pro Austrálii   Gallipoli tak důležitá, že jim stojí za to   tam bojovat? Možná divák najde odpověď   právě v daném příběhu a to hlavně v rámci   absurdity válečných skutků. Ale i tak ta   informace nějak chybí, poněvadž si tak nejsme   jisti, zda jsme svědky statečnosti, vymývání   mozků nebo obojího. V rámci emoční rezonance   však filmového poselství dosaženo je a to v   plné výši. Jediné, co divácky zabolí, je   násilné zakončení filmu. Emočně, ani jinak   psychologicky, to prostě nezabírá. Jestli se   jedná o jeden z nejlepších protiválečných   filmu je na diskuzi, ale je fakt, že je krapet   opomenut a je to už po filmové stránce škoda.

Shoduji se s většinou komentů níže, že se   film hodně vleče a rozhodně nejde o   prvoplánově válečný film, kde by to hlavně   řachalo a bouchalo. Na jasnou ukázku naprosté   zbytečnosti jakéhokoliv válečného úsilí   stačí posledních dvacet minut filmu a je to   dvacet minut, které vyzdvihnou celý film. Herci   nevýrazní, pletli se mi, ale jasně je všechny   převyšoval mladičký Mel Gibson. Musím také   zmínit Jarrého hudbu, když prvně zazněla,   úplně mě rozhodila, ale byla zajímavým   oživením snímku. Za sebe nikdy nepochopím   nadšení mladíčků jít do války, protože   každý ví, že válka je vůl.

Začátek se trochu vlekl,až po pochodu pouští   a následném přijetí k vojsku to začalo být   víc dobrodružnější a zábavnější(hlavně   dotěrní Egypťané kteří se snaží prodat co   se dá i během výcviku vojáků) a až ke konci   už to přecházelo v drama když se Austrálské   vojsko na rozkaz vydá na sebevražedný útok.

Australané ve válce
Jeden z těch dalších anti-válečných filmů,   na které by se nemělo zapomínat. Na Gallipoli   jsem se docela těšil, o to více mě mrzelo, že   vlastně celých 80 minut se ve filmu neděje nic,   co by stálo za zmínku. Jasný, příběh to   posune, ale na film, který si připomíná   jedinou australskou historickou vsuvku do první   světové války je to hodně málo. Na druhou   stranu bylo sympatické slyšet ve filmu muziku   Jean Michel Jarreho. Znělo to v něm tak jako   docela dost zvláštně, ale sedlo mi to. Je to   zvláštní, kdyby mi někdo řekl, že ve   válečném filmu hraje jeho muzika, asi bych se   posmál. Přitom to opravdu docela pěkně   funguje. Přesto mě ale film celých 80 minut   vcelku schopně nudil, o to více mě překvapil   samotným koncem. Do té doby je to vcelku   průměrné drama, ale od té doby neskutečně   dobrý anti-válečňák, kde ta poslední scéna   ukáže, jak je válka krutá. Jenže by to   nemuselo být až tak průkazné....takový   příběh prožívala každá linie za první   světové války. A co měli řikat ti, co   prožívali zákopovou válku ve Francii? Ti   teprv...Ale tak co. Film to byl i tak pěkný.   Rozhodně měl něco do sebe. To tyhle filmy maj.   Ale k dokonalosti jim vždycky něco chybí

Gallipoli je film, na který jsem si vzpomněl   díky některým scénám, které se mi utkvěly v   paměti. Je to více než válečné drama. To   nejdůležitější zvážíme ve chvílích, kdy   už je pozdě a v těch okamžicích se snažíme   danou situaci brát nad věci. Nerozluční dva   kamarádi spojeni v jednu duši, přišli o to   nejcennější co je v životě spojovalo.   Průběh filmu nás připravoval na gradující   závěr, aby člověk nedostal šok, ale ten šok   přijde stejně a vy jen smutně přihlížíte k   tomu, co se vše odehrálo a v paměti si   přetáčíte celý film na zpět. Tragický konec   s velmi emotivním zakončením, hází do pytle   všechny válečné filmy, které jsem kdy viděl   a jsem rád, že jsem snímek opět spatřil.   Fantastické herecké výkony, režie a hudba.

Ano jsou válečné filmy, které umí i s minimem   akce, nebo efektů vykouzlit tísnivou atmosféru,   že po jeho shlédnutí, řeknete dobrej film a   zasraná válka! Nevím jestli to je případ   tohoto filmu? Příběh dobrý, film nebyl   špatný, ale dle mého náboj nejvíc ztratil   právě na bojišti. Celé to bylo nezajímavé a   vlastně čekal jsme co z bojiště bude ukázáno   a téměř nic. Já tento film do svých top   válečných nezařadím. Jinak herecké výkony   dobré, Mel Gibson výborný, ale celek mdlý!

Tak tenhle film jsem viděl prvně,jako malej kluk   a musím říci,že se mně vryl do paměti a ani   po letech,když jsem ho viděl dospělýma očima   mě nezklamal. Jako pacifistu mě jeho   protiválečné vyznění těší a jako člověka   patřičně dojímá. Mel si odehrál svůj   nadstandart a myslím,že i díky kvalitám tohoto   snímku se za nějaký čas jak Gibson,tak   režisér Weir napevno uchytili v Hollywoodu.

Tento film na mě zapůsobil strašně moc lidsky.   Celý se odehrává v duchu velkého přátelství   a člověk si myslí, že se nic nemůže stát. Z   toho mě ovšem vyvedla závěrečná scéna, ze   které se mi skoro klepou kolena. Podle mě je to   jedna z nejlepších závěrečných scén   filmové historie.