Není zase až tolik filmařů, kteří by se ve své kariéře věnovali převážně sci-fi. Každého skalního příznivce tohoto žánru (mě nevyjímaje) určitě napadnou jména James Cameron, John Carpenter, Andrew Niccol, Duncan Jones, Paul W.S. Anderson, Roland Emmerich, Andy a Lana Wachowski, Paul Verhoeven či Michael Bay. Nikdo z nich ale pro mě osobně není tak kontroverzní, jako Neill Blomkamp. V jeho filmech totiž vždycky vidím na prvním místě tituly, které vykradl a až potom případnou snahu o sociální cítění a některé další záležitosti. District 9 pro mě tedy není žádná pecka, nýbrž v podstatě odstrašující příklad. Elysium bylo o poznání koukatelnější, ale že bych jej potřeboval vidět znovu, to se také napsat nedá.

Teď tedy přichází Chappie, z jehož „čistě náhodné“ podobnosti s legendárním Číslem 5 se mi opět ježily a ježí chlupy. Hrozně by mě zajímalo, jestli Blomkamp všechna ta ostatní díla vykrádá (s nějakou parafrází rozhodně nemá to, co dělá, vůbec nic společného) vědomě nebo jestli tak činí podvědomě, tedy že některé věci považuje za výborný nápad a neuvědomuje si, že je vlastně už viděl jinde. Osobně se přikláním k první variantě, protože aby si někdo nepamatoval klasiky jako Terminátor, Vetřelci, Total Recall či Avatar, mi přijde opravdu hodně, hodně, hodně nepravděpodobné. Asi je dobře, že příště přivede na svět další díl Vetřelce, protože tam by mu to vykrádání mělo projít snadněji.

Ale pojďme k Chappiemu, který přichází mimo jiné ještě s nadstavbou v podobě místy opravdu hodně otravné hudby. Děj je zasazen do nepříliš vzdálené budoucnosti, i když po vizuální stránce docela silně připomíná Zemi v režisérově předchozím bijáku, jenž se odehrává v roce 2154. Konkrétně do příštího roku, díky čemuž se nám tu objevuje první háček. Není reálné, aby všechna větší města, zvláště pak jihoafrický Johannesburg, měla k dispozici roboty-policajty. No, alespoň se tak ušetřilo na rozpočtu, protože nebylo zapotřebí stavět či digitálně dokreslovat nic futuristického. Dost na tom, že pomocí motion capture technologie vzniknul sám robot Chappie, jehož ovšem nepředehrával Andy Serkis, nýbrž člověk s extrémně iritujícím přízvukem, režisérův dvorní herec a dlouholetý kamarád Sharlto Copley.

Tenhle robůtek se stane tvorem s inteligencí, která by měla být na úrovni malého dítěte (ve skutečnosti je mnohem vyspělejší), nikoliv díky zásahu blesku, ale zásluhou speciálního softwaru, který vyvinul vskutku geniální stvořitel robotů Dean Wilson. Jistý kolega jménem Vincent mu závidí jeho úspěch, protože by se rád prosadil se svým vlastním prototypem robota, jenž velice nápadně připomíná EDa-209 z filmu RoboCop. Dean, shodou šťasných okolností zrovna převážející porouchaného Chappieho, je unesen třemi gangstery, kteří potřebují vyřadit z provozu ostatní policejní roboty, aby mohli snáze sehnat peníze pro jednoho tuctového arcigangstera.

Když se nad tím člověk zamyslí, tak si vlastně zbytečně všechno komplikují. Nicméně to rozhodně není to největší WTF, které s sebou Chappie přináší. Ono natočit sci-fi může být leckdy docela ošemetná záležitost. Protože můžete mít sebelepší nápad, ale když ho nepodáte optimálním způsobem, diváci jej stejně nepříjmou. Teď úplně nemyslím tu nejzákladnější linii o robotovi, který dělá to, co dělají lidé, a také se bojí toho, čeho se bojí lidé. Ačkoliv i v tomto případě platí, že zatímco Číslo 5 byl a je z tohoto pohledu uvěřitelný, u Chappieho se to – podle toho, co bylo řečeno – jeví jako naprostá pitomost. Více však záleží na takových relativních maličkostech, které přesto mnohdy vytvářejí ten rozdíl mezi povedenou a nepovedenou sci-fi.

Chappie je film, ve kterém máloco funguje tak, jak by mělo. Svou zásluhu na tom nese i skutečnost, že v této podívané neexistuje žádná sympatická postava. Deon (Dev Patel) je charakterem něco, co bych nazval „inteligentní idiot“, což je kombinace, kterou ve filmech opravdu nerad vídám. Vincent je chamtivý a tak trochu magor, kterému prostě nemůžete fandit. A to i přesto, že taky nemá rád „inteligentní idioty“, nosí stylové kraťasy a hraje ho Hugh Jackman (viz také Ocelová pěst). Ti tři gangteři, resp. dva gangsteři a jedna „gangsterka“ – ona se jmenuje Yolandi a je hodná, ačkoliv hlas má tak nepříjemný, že kdyby k vám mluvila prostřednictvím automobilové navigace, naschvál budete dělat přesně pravý opak. První gangster je Ninja a je zlý (tito dva jsou v reálu členové skupiny Die Antwoord a vystupují pod stejnými jmény) a druhý má jméno Amerika a je něco mezi tím. V závěru přitom bez jakýchkoliv souvislostí a vývoje své chování de facto ze vteřiny na vteřinu změní! Michelle Bradleyová, pouze o zisk se zajímající ředitelka společnosti Tetravaal (opravdu prvoplánově napsaná postava) s tváří Sigourney Weaver, má oproti ostatním výhodu v tom, že v této vykrádačce dostala jen velmi málo prostoru. 

FOTO: Falcon