Devatenácté století se ještě nepřehouplo do své druhé poloviny a pro černochy v USA to rozhodně není snadné období. Mnozí musí tvrdě pracovat jako otroci bílých pánů (a paní), ovšem někteří se narodili svobodní, tudíž je nikdo nemůže zotročit. Tedy legální cestou … Solomon Northup je právě takovým člověkem. Je slušný, poctivý, chytrý, vzdělaný, má dobrosrdečnou manželku a dvě děti. Jakožto mimořádně nadaný houslista se nechá zlákat dvěma slušně vyhlížejícími pány na „melouch“ ve Washingtonu. Jenže ráno už se nachází v temné místnosti v řetězech. A běloši, kteří jej nyní obklopují, rozhodně nikterak elegantní nejsou. Pod nátlakem tedy přijímá jméno Platt a stává se uprchlým otrokem z Georgie. Kolik let v této „roli“ musel vystupovat?

To je zcela jasně patrné z názvu filmu. Dalo by se říci, že po dramaturgické stránce se ten příběh píše sám, ale scenárista John Ridley si připravil několik zajímavých i méně zajímavých překvapení. Možná jste se už patrně dočetli, že Solomon musí postupně dřít pro několik lidí. To je sice pravda, ovšem není to tak, že by mezi nimi z nejrůznějších příčin postupně přecházel jako Válečný kůň Joey. Nejvíce času stráví na plantážích benevolentnějšího Williama Forda (Benedict Cumberbatch), odkud je po jistém incidentu nucen přesídlit k přísnému a vcelku nevyrovnanému Edwinu Eppsovi (Micheal Fassbender) a jeho žárlivé ženě Mary (Sarah Paulson). Tam se také setkává s dívkou jménem Patsey, jíž se do značné míry stane oporou, neboť „mistr“ je jí doslova posedlý. Sice se ještě dostane k dalšímu „zaměstnavateli“, ovšem to je pouze taková epizodka.

Ono je totiž vyprávění filmu 12 let v řetězech vůbec dosti zkratkovité. A vlastně se ani není čemu divit, protože zpracovat všechny nejpozoruhodnější události ze stejnojmenné knihy skutečného Solomona Northupa (vydané v roce 1853) by bylo nejspíše na seriál či minisérii. Na druhou stranu film má nějakých 135 minut a co se vyloženě obsahové stránky týče, funguje v této podobě velmi dobře. Určitě ale chybí více prostřihů, které by zobrazovaly přechod z jednoho prostředí do nového. Zvláště po tom únosu je to docela fofr, což na první pohled lze odůvodnit jistou Solomonovou zmateností, ale na druhou stranu později ve filmu uvidíme i scény, ve kterých není vůbec.

Scenárista a konzultant Henry Louis Gates Jr., který je v USA pokládán v oboru historie za skutečnou kapacitu, velmi přesně ukazují, jaký byl tehdejší úděl černochů, proč se i dobří lidé, kteří věděli, že otroctví není úplně humánní, obávali říci své myšlenky nahlas (tedy, naprostá většina z nich), proč se pro ně báli něco udělat, a proč na „negry“ mnozí nahlíželi jako na „póvl“. Mnohdy to bylo prostě proto, že jim to bylo už od mala předhazováno, takže nebyl důvod tomu nevěřit, natožpak pátrat po tom, proč tomu tak je. (Funguje to asi na stejném principu, jako když vám někdo, komu věříte a koho respektujete, řekne, že špičky banánů uštkávají hadi, také je potom budete pořád odloupávat.) Bohužel, tento přístup vydržel spoustě lidí i po zrušení otroctví v roce 1865 prakticky přes celé 20. století (viz Černobílý svět) a vlastně až do součastnosti. Nelze si ale nepoložit otázku, proč ti Afroameričané sami nějak proti tomuto způsobu zacházení hromadně neprotestovali nebo se nebouřili (myšleno tedy nejen jako Černí panteři, ale i diplomatičtěji). Pozoruhodné vysvětlení najdeme kupříkladu tady, ale není jisté, jestli se mu dá věřit.

Z tohoto pohledu je nesmírně zajímavá postava rasistického Fordova zaměstnance Tibeatse (znovu vynikající Paul Dano). Ten, který černochy bytostně nesnáší a stále jim to dává nejrůznějšími způsoby najevo, aby ukázal svou nadřezenost, je právě jedním z nich nekompromisně napaden. Jeho následná reakce svědčí o ledasčem, nicméně poté ji vystřídá jiná, na kterou už nebude sám. Koncept filmu je jinak vcelku zaběhnutý – začíná se v podstatě od středu, abychom se následně posunuli zpět, ale v tomto případě zcela zbytečně. Ovšem najde se tu několik momentů, kdy o sobě dává osobitějším způsobem vědět režisér.

Tím je Steve McQueen – jmenovec jednoho z nejkultovnějších herců (minimálně) druhé poloviny minulého století. Musím říci, že ještě předtím, než jsem měl možnost podívat se na jeho tvorbu, jsem si myslel, že se u britského tvůrce jedná o pseudonym na počest té legendární americké osobnosti. Ale on se tak opravdu jmenuje. McQueen, tedy ten londýnský rodák, předtím natočil jen dva artové filmy (ani jeden se mi nelíbil) a rozhodně bych si nevsadil na to, že se pustí zrovna do projektu typu 12 let v řetězech. Možná jej k tomu přinutily finanční nesnáze (protože tento počin měl nepochybně větší potenciál). Možná zatoužil po prestižnějších oceněních (ze stejného důvodu), ale s největší pravděpodobností jej zaujalo téma, neboť je sám Afroameričanem (stejně jako scenárista John Ridley).

Proto patrně celý projekt bral jako určitou osobní povinnost vypořádat se s jistým pro lidi jeho rasy či vyznání obtížným obdobím, jak už to tak u režisérů bývá (do značné míry ze stejného důvodu natočil třeba Steven Spielberg Schindlerův seznam). 12 let v řetězech je ale o poznání komornější (a barevný, nikoliv černobílý) film. Tím se těm dvěma předchozím podobá. A samozřejmě, to by nebyl Steve McQueen (ten Angličan), abychom v jeho počinu neviděli kompletně nahé lidi a Michaela Fassbendera (tentokrát zcela oblečeného). Nicméně tvůrci tentokrát zjevně cílili na ekonomicky výhodnější rating, což znamená, že ty mnohdy hodně zvláštní kompozice záběrů jsou přizpůsobeny tomu, aby nebylo vidět nic, co by ten cíl mohlo ohrozit.

A své artové kořeny režisér nezapře ani v občasném využívání extrémně dlouhých záběrů, které jsou někdy obsahově velmi působivé, a jindy v nich zase sledujeme hlavního hrdinu, kterak jen hledí do dáli. I takový záběr měl v divácí zřejmě vyvolávat emoce. Tvůrci však jako by na celé toto dílo nahlíželi spíše s odstupem. Nevybízejí k tomu, abychom s hlavním hrdinou soucítili, ale ani abychom jeho zotročení schvalovali. Je tedy prakticky na každém divákovi a divačce, aby se po zhlédnutí filmu 12 let v řetězech podle svého mínění rozhodl či rozhodla, které z těchto dvou možností dává přednost. I když, abych pravdu řekl, nejsem si tak docela jistý, jestli zrovna tohle byl záměr. Některé scény, které měly být emotivní, opravdu takové jsou (bičování, prodání každého člena rodiny jinému plantážníkovi, resp. jinému majiteli plantáže). Ovšem některé další z tohoto pohledu příliš nefungují, přestože se určitě počítalo s tím, že budou (kvůli spoilerům raději žádné v tuto chvíli uvádět nebudu). Přesto/Proto si troufám tvrdit, že tento film by byl maximálně vhodný i pro školní představení.

Celkem je drama 12 let v řetězech nominováno na Oscara v devíti kategoriích. Své zástupce má pochopitelně i v těch hereckých. O Chiwetelu Ejioforovi už jsem se šířeji zmínil tady, nicméně po zhlédnutí filmu musím dodat, že si lze sotva představit, že by pro postavu Solomona Northupa šlo najít vhodnějšího představitele. Jeho charakter slušného člověka, který si i za dané situace chtěl stůj co stůj zachovat, by nezvládli lépe vyjádřit dost možná ani Will Smith, Jamie Foxx, Denzel Washington, David Oyelowo, či snad Samuel L. Jackson? Konkurence v kategorii Nejlepší herec v hlavní roli je však ze všech kategorií patrně vůbec nejvyrovnanější.

To Michael Fassbender má v té své o něco větší šance. Jeho otrokář Epps je navíc také jednou z postav, které přímo vyhledávají charakteroví herci. A nepochybně přišlo taky vhod, že s režisérem už dříve spolupracoval. Benedict Cumberbatch nikoliv, ovšem ten vtiskl své postavě punc věrohodnosti už jenom tím, jak vypadá. Z ženských postav pak nejen kvůli tomu, že má nejvíce prostoru, ale především svým hereckým uměním zaujme Lupita Nyong’o – bezpochyby největší kandidátka na objev roku! A to ji ještě uvidíme v thrilleru Non-Stop. Dále, ten Paul Dano tu má jen malou roličku, ovšem v ještě menších, ale přesto významných se představí Paul Giamatti a hlavně Brad Pitt, jenž zároveň díky své produkční společnosti Plan B vlastně umožnil vznik celého tohoto filmu. Filmu, který je dobré vidět. V neposlední řadě i kvůli nevšední hudbě, která připomene tvorbu jak Greenwooda, tak i Jablonskyho, avšak jejím skutečným autorem je – pro někoho překvapivě – ještě slavnější Hans Zimmer.

12 let v řetězech ale zatím u nás příliš netáhne. Přitom, i když se skoro na všech nejdůležitějších postech podíleli Afroameričané, v žádném případě to neznamená, že by byl určený jen pro ně! To samé platilo kupříkladu i pro Komorníka, který se nakonec oscarového klání, snad pro přílišnou podbízivost, vůbec nezúčastní. To 12 let v řetězech je za poslední dobu již několikátým v podstatě nízkorozpočtovým, ale stejně velice, velice kvalitním počinem, který si může poprávu klást při udílení prestižních cen ty nejvyšší cíle (viz také Až na krev, Milionář z chatrče, Králova řeč, Fighter). Solomon Northup měl vlastně docela štěstí, že se mu vyhnuly ty největší brutality otroctví, a že, tak jako třeba Andy Dufresne z Vykoupení z věznice Shawshank uměl něco, co ostatní znevýhodnění neuměli. I když pro mě zůstává nejlepším loňským dílem Gravitace, jsem docela zvědavý, kolik zlatých sošek tenhle recenzovaný film získá.