A platí to i v případě, kdy dotyčný či dotyčná nepracuje v Bílém domě. Ovšem je fakt, že pouze v jedné z nejikoničtějších budov USA můžete být u toho, když se zásadním způsobem tvoří dějiny. Cecil Gaines byl v letech 1957 – 1986 právě takovým pozorovatelem. Jako malý bydlel v Georgii, kde Afroameričané mnohdy pracovali na polích s bavlnou a bílí se k nim stále chovali otrokářsky, třebaže otroctví bylo zrušeno ještě v 19. století. Tehdy se odehrát jeden incident, kvůli kterému se Cecil rozhodl utéct. V té době už byl vychováván tak, aby byl „dobrým domácím negrem“.

Když pak zdrhne, vloupí se cestou do jednoho obchodu, aby se najedl. Načape ho tam jiný černoch, který jej naučí vše potřebné k tomu, aby se stal výborným komorníkem. Nějaké základy proto už přeci jenom měl. Díky tomu dostane práci v jednom z nejluxusnějších hotelů ve Washingtonu, kde si jeho výborné práce všimne jistý vlivný pracovník z Bílého domu, a tak se Cecil dostane na místa, kam se běžný občan jinak nedostane, a setká se s lidmi, se kterými se běžný občan jinak nesetká. Jen kdyby jeden z jeho synů nechtěl do války ve Vietnamu a ten druhý nebojoval za práva Afroameričanů tak vehementně, že se stal až součástí obávaných Černých panterů …

Až se nechce věřit tomu, že by kromě Cecila Gainese, zastávající místo na té nejprestižnější adrese v USA, byli u důležitých mezníků novodobé americké historie i de facto oba jeho synové. A víte co? Ona to také není pravda, protože film se inspiruje poznatky z novinového článku Wila Haygooda jen velmi, velmi volně. Dokonce ani postava, která se stala Komorníkovým předobrazem, se ve skutečnosti nejmenuje Cecil Gaines, ale Eugene Allen. Pro účely dramatizace příběhu bylo tedy vykonáno mnohé a nutno říci, že to vcelku funguje. Dokonce natolik, že minimálně nějaké oscarové nominace si film nepochybně připíše, ačkoliv členy Akademie si získal už dopředu svým námětem.

I neameričtí občané si ve filmu mohou ledacos najít. Jak ti, které zajímá historie, ať už všeobecně nebo jen ta americká, tak i mnozí další. Třeba z toho důvodu, že tenhle počin skvěle ukazuje, jak cizí lidé pomáhají ve formování něčí osobnosti. V tom smyslu (zůstáváme u Cecilova případu), že narazil v zásadních momentech na lidi, kteří mu (byť někteří nevědomky) pomohli ke kariéře v Bílém domě. Kdyby se býval v tom obchodě nesetkal s tím Afroameričanem, ale třeba s bělochem, jistě by ho hned odprásknul. Nebo kdyby narazil na jiného Afroameričana, mohl sám později patřit třeba právě mezi Černé pantery. Je to jako když jdete na pracovní pohovor na místo, které hodně, hodně chcete. Ba vlastně ještě před ním, protože tam o vás a vaší spokojenosti rozhodují lidé, které ani nevidíte. A když už je řeč o „vidění“, tak určitě také platí, že ti, kteří jsou nejvíce vidět, jsou do značné míry závislí na těch „neviditelných“. A to neplatí jen pro americké prezidenty.

Těm se film věnuje spíše jen okrajově. Daleko více se řeší ten vztah otce a syna. Ve filmu jsou dvě pozoruhodné sekvence, ve kterých střídavě sledujeme jejich počínání, které je v jistém smyslu podobné, ale přesto velice rozdílné. Jejich spory celý film utáhnou, ale jen díky výbornému výkonu Foresta Whitakera v titulní roli, protože tak učinil tento víceméně ryze fiktivní příběh uvěřitelným. Jestli to bude stačit na Oscara není jisté. Coby ugandský diktátor Idi Amin byl v Posledním skotském králi ještě na docela jiné úrovni a předvedl výkon, ze kterého až mrazí. Ta role však vyžadovala docela jiný přístup a ztvárnění. Navíc, Lee Daniels, jenž si udělal jméno díky Precious (ilustrační video), je čistě herecký režisér. To ale znamená, že prostředí je u něj až druhořadé, díky čemuž se v nejedné scéně objevuje potíž s nevěrohodnou atmosférou daného období (především 60. a 70. léta).

Během celého svého působení v Bílém domě se Cecil několikrát ocitne s tácem s občerstvením u důležitých jednání, ovšem etika komorníka mu přikazuje, aby místnost vypadala prázdná, i když se tam nachází. Ale dodržujte to, když jste v takové společnosti. Pochopitelně, že takových si vyslechl nesčetně mnoho, ale ve filmu jsou povětšinou z pochopitelných dramaturgických důvodů zobrazena pouze ta, která mapují zacházení s Afroameričany. Občas se ho některý z prezidentů na něco zeptá. A asi by opravdu bylo bývalo zajímavější, kdyby jejich představitelé dostali více prostoru a my bychom viděli více zákulisního rozhodování v důležitých otázkách přesně tak, jak se to tehdy odehrálo. Zvláště, když v obsazení najdeme samá známá jména. A znovu – to neplatí jen pro americké prezidenty.

Přesto právě o nich teď bude řeč. Takže, pro Robina Williamse asi Dwight David „Ike“ Eisenhower nepředstavoval až takovou výzvu, jako John Fitzgerrald Kennedy pro Jamese Marsdena, protože právě tenhle prezident bývá stále všude možně často zmiňován. Liev Schrieber jako Lyndon Baines Johnson má zase ve filmu jednu dosti kontroverzní scénu (ačkoliv režisér už tady ukázal, že rád provokuje a byl z toho vynikající počin). Richard Nixon je tu prostřednictvím Johna Cusacka vyobrazen opět jako záporná postava. A právě v období kolem aféry Watergate by bylo bývalo skvělé jeho zákulisní chování sledovat Cecilovýma očima mnohem více. Navíc, Cusack patří k nejvíce nedoceněným hercům současnosti. Forda a Cartera tedy také přeskočíme a zbývá už jen Ronald Reagan, kterého velmi decentně ztvárňuje Alan Rickman (a pak že prezident USA musí pocházet z této země). A jak bylo řečeno, všichni vyjmenovaní tu mají pouhé cameo.

Komorník je přezdíván „afroamerický Forrest Gump“, s čímž se dá souhlasit. Takový koncept je divácky velmi vděčný, a proto jsme jej mohli na plátně i v televizi vidět už hodněkrát. Takže není pravda, že by konkrétně tento byl atraktivní pouze pro Afroameričany, byť naprostou většinu z nich ukazuje jen v tom nejlepším možném světle. Jistě i proto, že režisér je sám Afroameričan. Nicméně, byť si toho spoustu vymyslel a ze skutečných ponechal jen několik pro děj méně významných událostí (patřících do kategorie „to nevymyslíš“), díky využívání archivních záběrů a mimořádně kvalitnímu obsazení nakonec přeci jen nebudete mít důvod nevěřit, že právě tak se to událo. To však nic nemění na té věci, že námět byl natolik nosný, že se podle něj dalo nepochobně natočit lepší dílo.