Protože uškrtil člověka, musel Julian (Ryan Gosling) prchnout do Thajska, kde se stal drogovým dealerem (kdyby to nebylo v jedné scéně jen tak letmo vyloženě řečeno, nikdy to nijak nepoznáme). Jeho straší bratr Billy si myslí, že je v Thajsku drsňák a rád si užívá s prostitutkama. Jednou však místo nabízených slečen, snad v záchvěvu jakési morální/humání spravedlnosti, dostane chuť na pasákovu dceru. A tak tatíka přetáhne přes hlavu (víme přece, že si myslí, že je v Thajsku drsňák), dotyčnou dívku vyhledá, znásilní ji a zavraždí. Načež přichází na scénu jistý Chang, který, dá se říci, vykonává za policajty špinavou práci. Pasákovi dovolí, aby se pomstil a Billyho sejmul, což také udělá.

Jenže následně Chang tasí svůj meč (ve filmu poprvé, ale rozhodně nikoliv naposledy) a usekne mu ruku. Kromě Juliana se o všem dozví také jeho velice svérázná matka, a proto přicestuje do Thajska. Přestože si ani ona nevydělává poctivou prací (znovu: kdyby to nebylo v jedné scéně jen tak letmo vyloženě řečeno, nikdy to nijak nepoznáme), stejně budou mnozí z jejího jednání překvapení – dívkou na recepci a hotelovým manažerem počínaje. Protože Julian se k pomstě nemá, zosnuje ji sama. Mezitím ovšem ještě dojde na dlouhé bezdialogové pasáže, záběry na prostitutky (avšak oblečené) a další sekání mečem. No, takhle to vypadá na celkem obyčejný/typický dějový film/revenge flick. Ale nenechte se zmást. Jak uvedeno, tento počin totiž režíroval Nicolas Winding Refn, jehož tvorba se od naprosté většiny jeho krajanů a krajanek výrazně odlišuje.

Před dvěma lety běželo v našich kinech jeho dílo s názvem Drive, které se tvářilo nesmírně ambiciózně, že by mohlo být vynikajícím filmovým zážitkem pro široké divácké spektrum. Jenže se z něj vyklubala vesměs artová záležitost, která nejednoho diváka více či méně naštvala. Pokud jste ji viděli a líbila se, můžete klidně znovu vyrazit do kina, protože Refn natočil tento svůj počin znovu právě pro vás. Pokud se vám až tolik nelíbila, můžete teoreticky do kina vyrazit také, protože už budete vědět, co zhruba očekávat. A to je dobré. Ačkoliv v případě tohoto filmaře je prakticky nemožné naprosto přesně odhadnout, co uvidíte. A určitě to není proto, že by to třeba nevěděl on sám.

To rozhodně ne. Zvláště u Jen Bůh odpouští si byl nepochybně zatraceně dobře vědom, co chce divákům naservírovat a troufám si tvrdit, že svou vizi přenesl na plátno naprosto dokonale. Ale je fakt, že oproti Drive zašel ve své audiovizuální představě ještě dál. Diváky totiž chce de facto vyloženě šokovat. K tomu volí ty nejjednodušší metody – pomalé tempo a ostrý střih na nějakou znepokojivě vyhlížející událost. Přitvrdil i co se zobrazovaného násilí týče – sekají se ruce (a nejen ruce), využívají se střelné zbraně a dojde i na pěstní souboj. Je pravda, že ten spolu s tréninkem s mečem a jinými, i některými nenásilnými drobnostmi, působí občas jako parodie na samurajské (vlastně nejen samurajské) či arénové (viz kupříkladu Krvavý sport – Chang tak trochu připomene Chong Liho) filmy. A také je pravda, že přesto bude to obsažené násilí leckomu připadat samoúčelné. Ale když se pořádně zamyslíte nad názvem filmu, nad postavou Changa a tím, co by mohly symbolizovat ruce, dost možná, ne-li určitě, změníte mínění.

Režisér má docela kliku, že Ryan Gosling má pochopení pro tyhle jeho artové exhibice. Tentokrát se nedá říci, že by hrál vyloženě hlavní postavu, ale i tak se o ní dozvídáme vše podstatné (a ještě něco navíc). Tak například, že si oblíbil prostitutku jménem Mai (která má možná jasnovidecké schopnosti, což on ale neví), přičemž se mu líbí, když se před ním uspokojuje (jinak ale opět oblečená) a když ji může přinutit svléknout si šaty (jenže zase ne úplně). To bylo poté, co ji požádal, aby na večeři s jeho matkou předstírala, že je jeho přítelkyně. Tahle scéna bude tou vůbec nejlepší z celého filmu. Nejen proto, že se v ní mluví (Refn se, podle mě mylně, zřejmě domnívá, že ty němé scény jsou působivější), ale ty dialogy jsou výborně napsané.

A hlavně v ní vystupuje Kristin Scott Thomas! Jednoduše řečeno by se dalo napsat, že tuhle unikátní postavu dělá ještě unikátnější. Od ní můžete čekat prakticky cokoliv včetně incestu (i když zrovna toho se nakonec nedočkáte), vraždy (bez komentáře) nebo jiných věcí (nadávek ve stylu „yellow nigger“). Učinit rozbor této postavy by vydalo na samostatný rozsáhlý článek-speciál. Protože kdykoliv se na plátně objeví, okamžitě upoutá vaši pozornost. To by mohlo být riskantní jedině v tom případě, že by vám mohl uniknout nějaký nenápadný, ale důležitý detail. Těmi ovšem režisér šetří. Hudbou však nikoliv, i když někdy se ty zvuky ani nedají označit slovem hudba. A teď pozor! I ten Chang, která má dávat všechno a všechny do latě, si sem tam rád před svými kolegy střihne nějakou tu thajskou lidovou.

Jen Bůh odpouští bude rozhodně jedním z nejoriginálnějších letošních počinů. Ovšem slovo originalita v podstatě v současnosti znamená „počin není pro každého“. Vlastně se dá říci, že jej ve větší míře ocení jen filmoví fajnšmekři. Ti totiž ve finále pochopí, jelikož titulek „pro Alejandra Jodorowskyho“ a poděkování Gasparu Noé vysvětluje mnohé, včetně odkazu na toto slavné dílo (scénu s okem jistě znáte) při mučící scéně v klubu, kde jsou ženy požádány, aby se nedívaly. To bude samozřejmě platit i pro většinu divaček, ale určitě je možné, že některé z vás budou rády, že tento film viděly. Jen je třeba mít na paměti, že nejde o hollywoodskou, ale dánsko-francouzskou (čili evropskou) podívanou.