Dne 11. dubna 2001 se stalo něco, co si do té doby nikdo nedokázal ani představit. Americká Samoa, území nacházející se v Polynésii, hned vedle „obyčejné“ Samoy, dostala v rámci kvalifikace na MS v Japonsku a Jižní Koreji napráskáno od Austrálie 31:0, což dodnes platí za nejvyšší porážku v historii mezinárodního fotbalu. Fotbaloví činovnící v Pago Pago a jeho blízkém okolí si řekli, že takhle to teda nenechají a že se jednoho dne reprezentace jejich země odlepí v žebříčku FIFA od samotného dna. V Tichomoří mají na všechno dost času, a tak to trvalo celých deset roků, přičemž bylo nutné angažovat zahraničního kouče, který by svými metodami dokázal z hráčů dostat to nejlepší.

Volba padla na Thomase Rongena, jenž předtím vedl americký výběr do dvaceti roků. Při oznámení zprávy, že končí, kterou mu mimochodem sdělil člověk, co akorát chodí s jeho bývalou manželkou, kterou má pořád rád, si projde všemi pěti fázemi zklamání (odmítání, zlost, vyjednávání, deprimace, přijetí), načež vyrazí na Americkou Samou za novou výzvou, která bude možná ještě náročnější, než si sám dovede představit. Po příletu v rámci odhodlání ocituje slavnou hlášku Liama Neesona z akčňáku 96 hodin, konkrétně tu o tom, že má „very particular set of skills“ (popkulturních odkazů v Jednom gólu nepřekvapivě nalezneme víc), načež se pokusí naučit fotbalisty disciplíně a dalším důležitým věcem, aby taky konečně poznali ten opojný pocit z vítězství, ač tomu třeba v první okamžik ani nebudou rozumět.

 










 

V týmu hraje syn předsedy svazu, který má počítač, klávesnici a myš – nikoli však monitor, a kterému soupeř po další prohře nakreslil na obličej ženská ňadra. Mělo to být permanentním fixem, nicméně ona „permanentnost“ vydrží jenom dvě scény. Nechybí policajt, přehnaně skluzující spoluhráč a samozřejmě osoba, která zrovna prochází změnou pohlaví. Tady nutno se zastavit a zdůraznit, že Taika Waititi nechce být korektní a poplatný současnosti, jelikož také v tomto případě vychází ze skutečné události. K tomu bude ideální přivést zpátky brankáře Nickyho Salapua, jenž tenkrát těch jednatřicet gólů inkasoval a jenž se je od té doby snaží odčinit alespoň výhrami při hraní fotbálku na Xboxu.

Trenérovo chování se od místních značně liší. Svou impulzivnost a zaujetí pro „krásnou hru“ (abych použil Pelého slavný termín) dává hodně najevo, nicméně v klíčových okamžicích stejně selhává. Jde především o motivační projevy, jaké za těmi v podání Williama Wallace, Šéfa, potažmo i toho krocana ze South Parku, slyšitelně zaostávají. O to méně to dává smysl, když se předtím díval na projev Al Pacina z Vítězů a poražených. I Haka v podání týmu Americké Samoy působí docela jinak, než když ji předvádějí All Blacks, tj. rugbysté z Nového Zélandu, rodné země Taiky Waititiho, jenž v Jednom gólu vychází z tohoto dokumentu (oba filmy mají stejné producenty). Z filmu rozhodně nesálá, že by byl velkým fandou nejpopulárnějšího sportu na světě. A při svém pobytu v České republice během natáčení Králíčka Jojo zjevně neměl prostor zamířit na zápas okresního přeboru, protože to by se do Jednoho gólu nepochybně promítlo.

Spíše jej zajímá typická „underdog“ story, kdy se outsider vzepře předpokládanému osudu, případně se o to alespoň pokusí. Šablona pro sportovní filmy, kterou nastavil patrně Rocky, zůstává dodržována snad až příliš. Taika je přitom coby autor nejsilnější, když tolik nedbá na žánrová pravidla, i kdyby to mělo být jenom v určitých pasážích, když ne během celého vyprávění. V Jednom gólu tedy nemůže chybět ani tréninková sekvence, ale zároveň nelze nevyzdvihnout záběry ze zápasu, které jsou velmi kvalitně natočené. Dokonce bych se nestrachoval napsat, že až natolik kvalitně, že se vyrovnají těm ze S garudou na hrudi, jakkoli někteří možná nemusí na první pohled věřit tomu, že by se nenašel titul, kde by fotbalové pasáže byly zachyceny lépe, než v tomto indonéském. S největší pravděpodobností takový opravdu neexistuje.

 










 

Za další plus můžeme označit neokoukané prostředí, jelikož mainstreamové projekty se v téhle části světa povětšinou neodehrávají. Jednou ze světlých výjimek z posledních let bude Rychle a zběsile: Hobbs a Shaw. Tenhle spin-off nás zavádí na „obyčejnou“ Samou, kde si rovněž bere za cíl ukázat tamní obyvatele v tom nejlepším myslitelném světle. Zvyklosti a kulturní odlišnosti nám můžou připadat úsměvné, přičemž ukazují skutečnost, tudíž fakt nejde o parodii á la Borat. Nic to ovšem nezmění na skutečnosti, že sledujeme opravdu hodné lidi, kteří si na svém ostrově v pohodě hospodaří. Jeden gól asi nebude mít až takovou moc, aby inspiroval diváky a divačky k tak dlouhé turistické cestě (kór když se většinově natáčelo na Havajských ostrovech), nicméně určitě přinutí sledovat výsledky Americké Samoy nejen při nadcházející kvalifikaci na „mundial“ v roce 2026, který budou hostit USA, Mexiko a Kanada.

Jeden gól je biják, kterému by teoreticky mohla pomoct hojnější účast režisérových hollywoodských kamarádů a kamarádek. V menších úlohách se objevují akorát Will Arnett a Elisabeth Moss. Michaela Fassbendera natáčení evidentně bavilo, což není divu, protože takovýchto rolí věru není dostatek. Každopádně takoví Jason Momoa či The Rock by v cameo úlohách nepochybně dobře zapadli. A film by se jistě dostal do povědomí širší veřejnosti, která by si na něj pravděpodobně snáze našla cestu, byť trochu nešikovně cpe do komediální roviny dramatické prvky a o té klíčové výhře (o které přece od začátku víme, že prostě musí přijít) nechává scenárista Taika Waititi neuváženě vyprávět zpětně, navíc člověku s aktuálním handicapem, což snižuje důvěryhodnost. Co se ovšem Jednomu gólu musí nechat – a naštěstí nejde o to jediné – je, že moment, kdy někdo dostane balonem do hlavy, spolehlivě to obecenstvo rozesměje, což platí už od němých grotesek.

FOTO: Falcon