Kolumbie není jenom země bílého prášku, ale také líbivých přírodních scenérií, pozoruhodné historie a kulturních zvyklostí. Kdesi v tamních horách žili a možná ještě stále žijí Mardigalovi, tedy rodinka, které daná magická oblast přinesla velké štěstí v podobě kouzla nazvaného Encanto (což, ano, ve španělštině znamená „kouzlo“), které bylo bohužel vykoupeno ztrátou dědečka. Každý a každá z rodiny vládne určitou nevšední schopností, ať už se jedná o proměňování se v jiné osoby, pronásledování mráčkem, vynikající sluch či nadlidskou sílu, kterou vládne Luisa, jejíž krásná sestra Isabela nás bude také zajímat, ovšem ne tolik jako ta mladší, tedy patnáctiletá Mirabel.

Je tak trochu outsider, protože při obřadu, kdy se chytá za kliku dveří, načež se získá daná kouzelná schopnost, se v jejím případě z neznámého důvodu nic nestalo! Jako jediná ze všech je tedy obyčejnou smrtelnicí – žádné proměňování, žádný mráček, žádný vynikající sluch a žádná velká síla. Jenže to, že je jiná (což v tomto případě paradoxně znamená normální), ještě neznamená, že by ji ostatní neměli rádi a že by byla méněcenná. Někdy může stačit jenom dobrosrdečnost a odhodlání prát se za správnou věc. K čemu? Přece k tomu, aby bylo zabráněno pohromám, konkrétně tedy v podobě vytracení se Encanta, zničení kouzelného rodinného domu zvaného ‚casita‘ a s ním i do té doby ukázkově dobrých rodinných vztahů.

Jak v hraných, tak animovaných Disneyovkách nebývá ničím neobvyklým, když v nich zazní písničky. Někdy působí dojmem, že jsou spíše pro zpestření, jindy jejich text posouvá příběh, což platí i pro Encanto. Zároveň nutno dodat, že se jimi tentokrát celkem šetří. Během hodiny a půl jich zazní de facto jenom šest. Stejně jako pod námět se pod ně podepsal Lin-Manuel Miranda, který byl výrazně zainteresovaný také ve většinově vychvalovaných projektech typu Odvážná Vaiana: Legenda o konci světa, Hamilton nebo Život v Heights. Navzdory jejich nápaditosti a oscarové nominaci pro „Dos Orugitas“ se nedá úplně předpokládat, že by ve větší míře pronikly do popkultury, jako se to přihodilo se skladbami typu „Let it Go“ či „Can’t Stop the Feeling“.

 










 

Přestože teď máme v kinech Malou mořskou vílu, měli bychom být i při současných Disneyho možnostech opatrní s tím, jestli se někdy dočkáme hrané verze Encanta. Jestli vznikne, měl by si roli zapovězeného strýčka Bruna, co vidí budoucnost, rozhodně zopakovat John Leguizamo. Teprve s jeho příchodem se dají věci do pohybu (někdy úplně doslova), jenže aby se konalo poutavé, líbivé a třeba trochu dojemné vyvrcholení, neboť jen tím si Encanto mohlo vysloužit další plusové body, protože kupříkladu barevnost – ač příjemná – na všechno sama nestačí, tak to se tentokrát bohužel nekoná. Luca, který se o sošku ve stejném roce taky ucházel, se dá s klidem označit za fajnovější i výchovnější.

Encanto nás zavádí do Latinské Ameriky, a proto nelze nezmínit o poznání propracovanější Coco, které se rozhodně zaryje pod kůži mnohem víc, ačkoli faktem zůstává, že záměry tvůrců se u obou titulů samozřejmě liší. Zatímco tam se inspirují skutečnými mexickými zvyky, na které nahlížejí s velkými respektem a podle toho je také servírují, celá mytologie u Encanta by byla hodně zajímavá, kdyby tomu odpovídalo její zpracování. Ovšem na to by nepochybně byla zapotřebí stopáž delší, než těch 90 minut. Během závěrečných titulků si můžeme prohlédnout malé obrázky a ve finále neschází legendární disneyovský hrad, který je tak veliký, že jistě nejednoho napadne, kdo všechno v něm musí bydlet, že musí být tak veliký. Ale ona velikost nám má spíše ukázat prakticky neomezené možnosti samotného studia, o kterých se v závěru druhé dekády 21. století přesvědčilo to s názvem 20th Century Fox. Ale tahle úvaha je už jen tak mimochodem.

FOTO: Falcon