Hana. Tereza. Silva. Tři ženy žijící jednoho dne v jednom městě, které postupně zasáhne více podivných výbuchů, o kterých se sice mluví, leč ze zranitelného civilního obyvatelstva je nikdo příliš neřeší. Každá z uvedených žen se potýká s nějakou záležitostí, kterou se snaží napravit, resp. se s ní spíše snaží nějak vypořádat, ale v žádném případě bychom neměli mluvit o jakýchkoli selháních, protože žádná neselhává! Význam slova „selhání“ přece není stejný, jako význam slov „dělají kroky, u kterých věří, že jim pomůžou najít cestu z krize. Že se upnou na něco neobvyklého, že nedomýšlejí důsledky svých rozhodnutí nebo že pochybují nad něčím, co se ve společnosti bere jako samozřejmost (žena má mít dítě a má jej co nejlépe vychovat), rozhodně neznamená, že by selhaly!

Hana je ze všech tří nejdůležitějších postav (navzájem se neznají) nejstarší. Nedávno se z ní stala vdova (nikoli černá), a tak dochází na sezení, kde se jí snaží pomoct i jeden pán. Jenže ona odmítá, protože má doma robotického psa, což je logické – s takovýmto čtyřnohým společníkem by se cítil každý šťastný a spokojený. Tedy dokud se neporouchá, jelikož pak o to víc zamrzí necitlivý vyhazov z práce od šéfové, o které si díky její představitelce Janě Plodkové přes malý prostor uděláme ucelený obrázek. Při čekání na opravu se Hana stane svědkyní situace, při které mladá holka svádí marný boj s rozbitou kasou v obchodě se zvířátky a zvířecími potřebami …

Ta holka je mladá Tereza, o jejíž matce si ucelený obrázek naopak neuděláme. Zato u jejího otce se obtížněji věří tomu, že by mohl její atraktivní matku sbalit. Tereza se tváří, že si ráda jede to svoje, nezávisle na svém okolí. Ovšem poté, co se spolu s ní staneme svědky porodu „kočičích koťátek“, zjišťuje, že kvůli jednomu bude nutné vyrazit od obchoďáku pro speciální výživu, protože čerstvé koťátko si – na rozdíl od dospělé kočky – myš samo neuloví. Tyhle skutečnosti si snadno odůvodníme, u jiných si sami musíme vymyslet nejpravděpodobnější variantu. Ve smyslu: Proč musí docházet k těm výbuchům, když pro protnutí příběhů mohlo být využito normálnější situace? Protože scenáristka chodila na FAMU v době, kdy měla tahle škola dost svých problémů.

 










 

Proč musí být Silva lesbička? Protože je to teď korektně moderní. Proč ztraceného klučinu Tereziny rodiče nepředají spíše policii? Protože věří, že zvládnou všechno nejlíp. Proč se před finálním rozuzlením objevuje název filmu za doprovodu hořícího ptáčka? Protože zřejmě panovala doměnka, že tím stoupají umělecké hodnoty díla. Proč nemůže lenochod přejít na druhou stranu ulice? Protože nepřeleze zebru ... Další věc je, že se nedaří účinně přenést na diváky tíživou atmosféru nejistoty, přestože si ji můžeme dát do souvislosti s děním na Ukrajině a přestože si režisérka Cristina Grosan jinak v podstatě ve všech dalších aspektech svojí profese počíná velmi zkušeně.

Běžná selhání podle napsaného patrně působí dojmem, že se jedná o dost špatný film. Není tomu tak, byť jistě nepřekvapí, že je značně nekomerční a že se musí daleko lépe vyjímat na festivalech, než v běžné distribuci. Sleeping Hit se z něj nestane, kór když po bizarním závěrečném odpočítávání šlo z tváří v kině přítomných diváků a divaček vyčíst především rozpaky. Technicky se ale podařilo všechno vychytat téměř na výbornou a herecké výkony od všech zúčastněných se do paměti taky dostanou. Zvláště od ústřední trojice: O Noře Klimešové snad ještě uslyšíme, Beáta Kaňoková skvěle prezentuje emocionální rozpoložení svojí postavy a u Taťány Medvecké je radost sledovat, jak pouhým pohledem či gestem vyjádří to, co mnohé jiné beze slov nezvládnou. Jak by řekl plukovník Miles Quaritch z Avataru: „A to je … taky fakt.“

P.S.: Mrzuté, že není vyzdviženo, ve kterém roce se ve filmu pohybujeme.

FOTO: Bontonfilm