Jmenoval se Martin Bengtsson a byl dost možná ještě větším švédským talentem než Zlatan Ibrahimović. Proto ho také v šestnácti rokách koupil můj nejoblíbenější fotbalový klub Inter Milán. Jenže tenhle věk je zrádný. Stačí málo a cesta na šikmou plochu je otevřená. Chtělo by to vytrvat, utřídit si myšlenky a nadále si jít za svým cílem. Velkou roli v tom samozřejmě sehrává podpora od samotného klubu, kterou tenhle mladý seveřan (neplést se Seveřanem) rozhodně měl. Ačkoli v tenhle moment nebude od věci zmínit, že film – patrně aby celému příběhu přidal na zajímavosti – uvádí i událost(i), které se ve skutečnosti nestaly!

Tak například hlavní hrdina sice nastoupil za A tým v Örobro, ale nikdy nehrál za A tým Interu Milán, ani těch deset minut zápasu se Sampdorií, ve kterém navíc podle ledasčeho figurují fiktivní spoluhráči. Jasně, hrál tam před dvaceti rokama. A přivést zpátky Christiana Vieriho, Javiera Zanettiho, Álvara Recobu, Ivána Córdobu nebo Marca Materazziho by bylo pochopitelně složitější. Tím spíš by ale bylo bývalo férovější neuvádět věci, co se nestaly, protože tím je ohrožena věrohodnost všech dalších událostí, které v Tygrech uvidíme. Pak by holt pro ověření faktů nezbylo, než si přečíst autobiografii, podle které vznikli. Jinak platí, že když si tvůrci chtěli takhle pozměňovat realitu, hlavní hrdina se vůbec nemusel jmenovat Martin Bengtsson, nýbrž třeba Jonas Sörensson, Gustav Gustavsson nebo klidně Carl von Bahnhof.

 










 

Coby scenárista se podepsal pod vynikající životopisné sportovní drama Borg/McEnroe, ve kterém najdeme skoro všechno, co od takové (subžánrové) podívané můžeme požadovat. Jenže v případě Tygrů nastoupil Ronnie Sandahl brzy na ambivalentní dráhu – Bengtssona staví do situací, ve kterých není jednoznačně srozumitelné, proč se zachoval tak, jak se zachoval. Jisté je pouze to, že talent měl obrovský, míč si vodil s ohromnou lehkostí a všechny své spoluhráče kvalitativně minimálně o jednu úroveň převyšoval. Vlastně i tím, že v Primaveře (dorostenecký výběr) chtěl hrát týmově a nechtěl sólovat, aby na sebe upozornil a spíše se dostal mezi elitu.

Jisté je taky to, že fotbal měl opravdu hodně rád a – jak sám tvrdil – věděl, co chce, jaký je jeho cíl. To mu mělo pomoct, když odcestoval od rodičů, resp. od matky daleko od domova na jih Evropy, kde neovládal řeč, konkrétně tedy italštinu. Ostatní mu to sem tam dali sežrat, nicméně se nejednalo o žádnou šikanu. Brzy našel kamaráda do deště v americkém gólmanovi, jenž možná měl občas trochu hloupé nápady, avšak v žádném případě to nebylo tak, že by Bengtssona vyloženě nutil do špatností typu chlastání, hulení či řízení auta za běžného provozu … Tedy pokud zrovna sám nebyl poněkud rozhozený, což se skoro nestávalo, protože na rozdíl od svého skandinávského kolegy to měl v hlavě srovnané.

Lépe řečeno, nejzáludnější otázka zní: Choval se Bengtsson tak arogantně/nevyzpytatelně/zvláštně proto, že měl vysoké sebevědomí a fotbalovou kvalitu, kvůli čemuž měl pocit, že by měl správně hrát minimálně o patro výš, v čemž ho vedení brzdilo? Anebo to bylo proto, že byl prostě od přírody psychicky labilní a tím pádem by to s největší pravděpodobností na vrcholovou úroveň stejně nikdy nedotáhnul? Vždyť takových hvězdiček už bylo a leckteré to neustály. O to podivnější je pak počínání šéfa Galliho, který Bengtssonovy vzteky a skluzový útok na spoluhráče a zahození dresu (!) vyhodnocuje naprosto pokřiveným způsobem.

 










 

Před švédskou modelkou (velmi zajímavá Frida Gustavsson, jež má i díky tomuto seriálu nakročeno k pozoruhodné kariéře), která nepřekvapivě působí právě v městě módy a která ho před začátkem vztahu označí za svého manžela, aby ji neotravoval na párty jeden dotěrný týpek, se ještě dokáže ovládat, dokud si zase špatně nevyloží rady okolí, resp. dokud se zase neozve jeho vlastní náladovost. Při ní pak nepomůže ani jeho úsměvný vítězný song, ani vydávání prasečích zvuků a už vůbec ne moment, kdy se mu po delší době ozve otec. Zřejmě proto, že podle prvotních dostupných informací vycítil, že by to synek mohl dotáhnout daleko a mohl by ho finančně dotovat, když je přece jeho otec. Ale zase: ani tahle doměnka nemusí být záměrná, byť se to nabízí. Stejně jako existují dvě varianty při onom běžení po silnici.

Tygři jsou filmem, který jsem ve výčtu letošních nejočekávanějších zařadil na desátou příčku. Bohužel doplatil na nešťastné uchopení velice nosného námětu, na základě kterého se mohl stát jistě vítaným mementem pro fotbalisty, kterým chybí v podstatě už jenom ten pověstný krůček k tomu, aby se dostali mezi profesionály. Nikdy není dobré, když se nějaký počin zabývá takhle seriózním tématem, ale přitom jej podává poněkud nezručně. Tygrům by možná bývalo taky pomohlo, kdyby byl hlavní hrdina sympatičtější (samotné pokřikování „skoč“ na opilého spoluhráče na lešení, který jej předtím ve snaze vyprovokovat polil mlékem, jelikož se krátce předtím dozvěděl, že s ním klub už nechce dál spolupracovat, hovoří za všechno) a kdyby z toho všeho nevycházelo, že si za veškeré svoje problémy může sám, bez jakékoli cizí nepřízně a přičinění. Pak bychom mu mohli držet palce. Na druhou stranu je vlastně fajn, že samotný klub, Inter Milán, vychází z celého příběhu úplně nevinně.

INFORMACE O UVEDENÍ FILMU V JEDNOTLIVÝCH KINECH JSOU K DISPOZICI TADY

FOTO: Film Europe