Co si budeme povídat, původní Top Gun není dobrý film. Tehdy vypadalo určitě cool, když mladý revoltující pilot speciálního vládního programu nosil sluneční brýle Ray-Ben, snažil se vycházet s kolegy, prováděl roztodivné kousky se stíhačkou, jezdil na motorce bez helmy a balil instruktorku Kelly McGillis, resp. ona usilovně balila jeho. Jenže postupem času film zestárnul a zaseknul se ve svých osmdesátkách. Na rozdíl od jiných počinů z této dekády, které jsou prostě nadčasové (např. Smrtonosná past nebo Komando (recenze), máme-li zůstat u akčního žánru). Tvůrci Žhavých výstřelů si nepřekvapivě nedokázali pomoct a Top Gun parádně zparodovali, protože při tom plitkém (agitačním) příběhu a při těch povrchově načtrnutých postavách zkrátka nebylo jiné řešení. Jasně, Tom Cruise na něj nedá dopustit, neboť ho spolu s Riskantním podnikem (recenze) vynesl k hvězdné slávě. Ačkoli Tom Cruise nedá dopustit na žádný ze svých bijáků. 

Ale to nic nemění na tom, že přinesl špatný příklad pro některé z následujících hollywoodských spektáklů. V tom smyslu, že co chvíli někdo utrousí nadbytečnou, zcestnou hlášku, předvede ukázku iracionálního chování, leč ve finále z ostré mise stejně vyjde jako skutečný americký hrdina. Mimochodem, ani tenkrát, ani tentokrát není nepřítel nazýván konkrétním jménem. Jedná se pouze o „nepřítele“ a o „nepřátelské území“. U jedničky nebylo příliš pochybností o tom, že si máme představit Sovětský svaz. Bohužel, vzhledem k aktuálním událostem si i třicet roků po pádu železné opony jistě většina diváků a divaček také ve dvojce za onoho nepřítele dosadí současné bolševické rusko (malé písmeno je ponecháno schválně). Nedává moc smysl, proč to v šestaosmdesátém tvůrci na fékovku neuvedli, když takový Rocky IV se toho ve stéjném roce rozhodně nebál! Pravda, zrovna Top Gunu by zrovna tohle pojmenování v ničem příliš nepomohlo.

 










 

Pakliže se bavíme o filmu s Tomem Cruisem, nelze se nepozastavit u Toma Cruise, jehož Maverick (který je úplně někde jinde než tento) po šestatřiceti rokách konečně dostává ucelnější obrysy. Vůbec neřešme scientologii a stejně jako v Cannes mu zatleskejme za přístup k natáčení, resp. k výrobě svých projektů. Obrovský srdcař s nimi dýchá natolik, že neváhá riskovat při svépomocném provádění čím dál tím zběsilejších kaskadérských kousků. V rámci příprav na Top Gun: Maverick se naučil pilotovat stíhačku, jelikož usoudil, že za použití simulátoru nebo CGI efektů by to zkrátka nebylo ono. Ve filmu to vypadá skvěle, což platí dvojnásob pro ty, kdož zamíří do kina IMAX, které jest pro takovéto bijáky jako dělané! Nicméně, od očekávaného hollywoodského blockbusteru bychom měli očekávat ještě něco navíc.

Když vzpomeneme na jiný osmdesátkový snímek, který se dočkal pokračování v současnosti, totiž Blade Runner, musíme zmínit, že na verzi (recenze) od Denise Villeneuvea jsme mohli být zvědaví i proto, jak dokáže využít moderních technologií. Nutno dodat, že vize Ridleyho Scotta jest nadále precizní, co se atmosféry týče. Příběhově ovšem kulhá. Technická stránka Top Gunu: Maverick očekávání splnila, s příběhem je to taky složitější. Jednak z toho důvodu, že se nám do něj vecpala omladina. To sice není tolik obtěžující jako například u Expendables 3, ale pořád je to přece hlavně o Tomu Cruisovi. Na většině plakátů se vyskytuje sám, takže většina diváků a divaček půjde do kina s tím, aby jej opět viděla v roli klaďase, který překoná ty největší a nejsložitější překážky, aby slavně – a snad i s dávkou patosu – dosáhnul cíle. Jenže tenhle by se rozhodně neztratil ani v rámci série Mission: Impossible. Tím máme zaděláno na akci.

 










 

Přes třicet roků jest v rámci amerického letectva kapitánem. Nikdy nepovýšil, protože by musel nechat kokpit kokpitem, což je pro Petea Mitchella nepřípustné! Ať si kdo chce co chce říká – ve vzduchu je doma. Tam je jeho svět, do kterého patří. Teď byl povolán zpět do programu Top Gun, aby se za pomoci svých svéráznějších metod (které nadřízení v čele s Edem Harrisem či Jonem Hammem ne vždycky rádi vidí) stal instruktorem a stmelovačem stíhačů, kteří mají provést úkol tak riskantní a náročný, že vyžaduje nikoli jeden, nýbrž hned dva zázraky. Jedním ze členů týmu je Bradley Bradshaw (Milles Teller), jehož otec Goose byl Maverickovým kamarádem, který minule zahynul, když se nestihnul včas katapultovat. Své k tomu bude chtít říct i provokující kolega s přezdívkou Hangman, u kterého trochu překvapí, že jej neztvárňuje Scott Eastwood. Tím máme zaděláno na drama.

A samozřejmě to bude chtít přihrát hlavnímu hrdinovi do cesty nějakou novou známost. Volba padla na atraktivní Penny, která sama vychovává dceru a vede bar s pochybnějšími pravidly. Z Jennifer Connelly se nestane akční hrdinka á la Rhonda Rousey. V podstatě oldschoolově (a sympaticky) plní úlohu ozdoby, která potřebuje chránit, ale také je mužskému lídrovi oporou, tj. tím pádem smutní, když odjíždí na misi, a zároveň pevně doufá, že se z ní vrátí zpátky. Tuhle úlohu to rozhodně nijak nesnižuje, ale naopak povyšuje, protože takto napsané a zahrané ženské postavy se v současných blockbusterech často nevidí. Tím máme zaděláno na romanci.

 










 

Ne snad přímo katarze, nýbrž spíše triumfy postav ztvárňovaných Tomem Cruisem většinou fungují na výbornou, přestože se dají pokaždé očekávat. U Top Gunu: Maverick se podařilo docílit napětí z toho důvodu, že jsem si před zhlédnutím nezjišťoval vůbec nic o příběhu. Řeč je tedy především o úvodní sekvenci, ve které se titulní hrdina snaží dosáhnout na MACH 10 – rychlost odpovídající cca 25 200 km/h! Po tréninkové pasáži nejen na simulátorech, která tady není pouze nutným zlem, se dostáváme do třetího dějství, kde budeme svědky ostré akce, během které si užijeme fajnovou akční podívanou, při které rovněž nechybějí famózní záběry, kterých se v tomto počinu objevuje obecně dost. A na některé z nich lze de facto aplikovat termín „Million-Dollar Shot“, který obecně vzato nepostrádá na velkoleposti a nejznáměji byl použit v souvislosti s tímto záběrem v Titaniku.

Top Gun: Maverick je film, který v dobrém slova smyslu překvapil (i tím, že nám představil Monicu Barbaro). Jenom kdyby nedělal občasnými vizuály a replikami z diváků hlupáky – vyhazování uranové továrny do luftu nechme zcela stranou. Ale tím chce vzdát poctu originálu. Příště – protože to by bylo, aby se do kina nechodilo v hojných počtech – by to mohlo být už o tom, že technologii nezastavíš, čili by musel Pete řešit de facto stejný problém jako Josef Tkaloun. Ve Vratných lahvích byl nahrazen automatem, zatímco jeho americký „protějšek“ by se mohl potýkat s nástupem bezpilotních letounů, které budou mimochodem zmíněné. V každém případě tady máme další dvojku, která jedničku svou kvalitou předčí.

P.S.: Hlavní hudební motiv od Harolda Faltermeyera jest prakticky geniální!

FOTO: CinemArt