Spousta lidí nejen z ČR ví, že na Jadranu je hezky. Slunce svítí a v moři je fajn. Bydlet tady nastálo se tváří býti naprostou výhrou. Jenže co by to bylo platné, když by vás vlastní otec konstantně terorizoval, protože má pocit, že jste jeho matelek, se kterým si může dělat, co se mu zlíbí? Klidně by vás i zavřel na dlouhou dobu do sklepa a vypnul by světlo. Právě tohle se děje dospívající Juliji, která si chce dělat věci po svém. Kupříkladu by se ráda přidala k bandě svých vrstevníků a vrstevnic, kteří paří na opodál kotvící lodi. Anebo by mohla odjet s movitým rodinným známým Javierem, který si možná dělá zálusk na její sympatickou maminku Nelu …

Otec Ante představuje de facto archetypální postavu, jelikož chlapi z Balkánu (i když ne všichni a ne ze všech národů) jsou známí svou prchlivou, panovačnou povahou. Nezřídka především vůči ženám, které má tedy Ante kolem sebe hned dvě. Dcera je přitom docela obyčejná holka, která prostě vzhledem ke svému věku má tendence odmlouvat. Zároveň ví, že v těchto zeměpisných šířkách ji žádná světlá budoucnost nečeká. Nejraději by zmizela do Švýcarska nebo by šla studovat na Harvard. Javier se jí líbí, stejně jako její matce, což po určitou dobu vypadá jako ústřední zápletka. Podaří se jedné boháče ulovit? A když by to byla ta starší, co by podnikla nešťastná Julija? A co otec? Předvedl by žárlivý výstup s možná tragickým koncem?

Podobně jako třeba jižní Afrika, má i oblast u Středozemního moře svoje specifické slunce, která pomáhá vytvářet vlastně pohodovou atmosféru. O to bývá poutavější, když příběh nabízí kontrast, třeba právě v podobě napjatých mezilidských vztahů. Kór když jedna z postav jest tolik nevyzpytatelná a všehoschopná. To pak může být zrádné obyčejné hraní na kytaru, časté převlékání pro upoutání pozornosti, případně vyčinění od plic na párty vedené v přátelském duchu. Režisérce a scenáristce Antonetě Alamat Kusijanović fakticky pro výživné drama bohatě tačí čtyři postavy, tak jako Lucovi Guadagninovi v případě počinu Oslněni sluncem, ačkoli jinak jde každému z filmů o něco jiného.

 










 

O Muréně určitě částečně platí, že je to také film o svobodě. Jak uvedeno, po ní nejvíc touží hlavní hrdinka, kterou velmi pěkně ztvárnila Gracija Filipović. Záhy jí proto budeme držet palce, aby se jí podařilo zmizet. Jenže situace se v závěru vcelku nesmyslně zkomplikuje, což může přimět ke změně názoru na Javiera, jenž vypadá jako Cliff Curtis. Původem novozélandský herec tak přidává další kvalitní korálek do své pozoruhodné filmografie. Muréně rozhodně známá tvář prospěla. Někteří snad budou znát i Danicu Čurčić, která v České republice natáčela drama Bombardování. Nejen režie, nýbrž i kamery se ujala žena (Hélene Louvart), přesto jsou minimálně v první polovině ženské hrdinky do jisté míry až svlékány objektivem, takže byla jenom otázka času, kdy některá z nich alespoň v jedné scéně odloží oblečení. No, a u Leona Lučeva můžeme jenom doufat, že Anteho opravdu jenom hraje.

Muréna se film jmenuje proto, že tenhle mořský živočich sehraje dost podstatnou úlohu. Jednak je na začátku zharpunován (i když Julia by evidentně raději zharpunovala otce), a jednak můžeme mezi počínáním murény a hlavní hrdinky najít jistou podobnost, což nejlépe dokádá scéna, ve které se jedna díky druhé dostane ven ze šlamastyky život ohrožujících rozměrů. Tedy méně už jde o scénu, ve které několik minut sledujme tři, resp. dvě ze čtyř nejdůležitějších postav, jak se s plným vybavením potápějí. Tenhle film, který byl uveden už na letošním Febiofestu a který teď vstupuje do běžné distribuce, by ale neměl zůstat utopený někde na okraji diváckého zájmu.

FOTO: Artcam