„Osudy dvou dysfunkčních rodin se protnou v ambiziozní temné příběhové mozaice, která si Lynchovsky pohrává s divákovou potřebou vytvářet si domněnky o tom, kdo je oběť a kdo pachatel.“ Hezky se to čte, hůře realizuje. Třeba proto, že není nutné si cokoli vytvářet (a už vůbec ne domněnky), protože kdo je kdo si dokážeme vcelku snadno spočítat, jelikož postav se tady zase tolik nevyskytuje. Navíc nám to ve finále tvůrci stejně všechno sami prozradí. V každém případě platí, že koncept tohoto počinu patří k takovým, jaké v českých projektech obvykle nevídáme. Myšleno v souvislosti s tou mozaikou, tj. s nelineárním způsobem vyprávění, který překvapivě – až na drobné, lehce matoucí výjimky – funguje.

Takže, máme tady rodinku žijící v baráku. Malá holčička ráda poslouchá hudbu, tudíž si nasazuje sluchátka, což se někdy může nevyplatit. Paní domu se tváří spíše nešťastně. Proč? To nám bude jasné hned poté, co uvidíme, jak si ten její zběsile dezinfikuje ruce a nosí rukavice. Klidně by se mohlo jednat o vyloženě úchylnou verzi Christiana Graye, ale v Hraně zlomu najdeme ještě vyšinutější jedince. Konkrétně týpka jménem Viktor a jeho přísnou matku, až si nejeden jistě vzpomene na Psycho. Bydlí kdesi na samotě. Možná u lesa, možná od něj někde opodál. Podstatné je, že jejich příbytek dá v kombinaci s užíváním masek vzpomenout na Texaský masakr motorovou pilou, na který se mně po zhlédnutí Hrany zlomu zachtělo znova podívat.

Je jasné, že tohle venkovské stavení bude skrývat nějaké tajemství. A taky je jasné, že dojde na protnutí s onou rodinou z toho parádního baráku. Tohle protnutí v jeden moment dává smysl, nicméně jindy smysl tak docela nedává. Stejně tak serióznost a nepříjemnou bizarnost a znepokojivější atmosféru se daří ve větší míře téměř po celou dobu udržovat. Výjimku tvoří akorát rádoby hustý moment, který bych nepatrně přirovnal k tomu, jak se Nevěsta schovávala pod stropem, přímo nad Gogo Yubari, i když přirovnání je to pouze ilustrativní. Problém v případě Hrany zlomu spočívá v tom, že člověk, který bydlí v takovém stavení a občas svým počínáním připomíná Kašpara Hausena, musí podle všeho hrozně nevonět, což by jej přece okamžitě prozradilo.

 










 

S touhle postavou si Štěpán Kozub odskočil od srandy k thrilleru. Což o to, tahle role mu sedla lépe, než leckteré z těch předchozích. Lehčí potíž představuje fakt, že po seriálu sKORO NA mizině to takřka vypadá, že všechni ostatní čeští herci si užívají dovolenou, takže žádného jiného nelze obsazovat. I letos ledacos nasvědčuje tomu, že se Kozub objeví minimálně ve třech projektech. Nic proti tomu, avšak z minulosti víme, že existuje řada herců, kterým se chození z projektu do projektu lecjaké úrovně nevyplatilo. Na druhou stranu věřme, že v kariéře talentované Pavly Gajdošíkové budou další bijáky přibývat, protože na rozdíl od Chyb, tady nedostala kvůli povrchově napsané roli příležitost svůj nesporný talent naplno předvést.

Hrana zlomu v podstatě výrazně ztrácí na zajímavosti pokaždé, když opustíme to venkovské stavení. Klidně by mohla být celá o tom, jak Viktor loví po okolí mladé ženy, které potom vězní, dokud to osudově nezvorá a nebude dopaden. Plus samozřejmě by určitě stálo za to sledovat další vývoj vztahu s matkou. Lépe řečeno sledovat, kterak zůstává loutkou v jejích spárech, na základě čehož bezpečně nerozezná dobro od zla. V každém případě tvůrci Hrany zlomu zasluhují pochvalu za to, že se nebáli zkusit u nás méně obvyklý žánr. A i když všechno nevyšlo tak, jak mělo, doufejme, že přibudou následovníci. Tuctové absurdní nevtipné komedie přece nejde natáčet donekonečna.

FOTO: Bionaut