Tenhle je věru komorní, na motivy skutečného příběhu natočený. Vypráví o mladé ženě jménem Eliška, která pracuje jako psycholožka. Právě se chystá přednáška o duševních poruchách, což bere jako ideální příležitost pro pozvání zpěváka jisté skupiny. Ne, nejedná se o jednu z těch, jaké by byly schopné vyprodat O2 Arenu, protože zatím koncertují v prostorách vlakového nádraží, ale zřejmě se jí líbí … No, pořád asi lepší, než se ho po dozpívání příjít zeptat, jestli by neměl za deset korun drobný. V každém případě se spolu brzy skutečně sblíží. Jenže ona netuší, že on je tak trochu děvkař, co si neuvědomuje některé dost podstatné věci (viz scéna v kině, kde se obě jeho holky potkají), zatímco on zprvu netuší, že ona má velice nepříjemný, značně omezující problém.

Samozřejmě nespočívá v tom, že by byla v programu na ochranu svědků. Ani není následnicí žádného trůnu. A ani si nevypěstovala závislost na drogách, o kterých se tady v jeden moment rozvine vcelku zajímavá, byť zároveň krátká, debata. Ochromují ji totiž bolesti, které nemají původ v tom, že by byla čerstvě těhotná, jak naznačuje první scéna, ve které ji výrazněji přepadnou. Je velká škoda, že se více nepracuje s tím, že je profesí psycholožka. Jako taková se přece setkává s nejrůznějšími složitými případy, takže by měla být osvícenější a odolnější.

Že jednou podotkne, že „hlava a tělo spolu přece souvisí“ nebo že se za sychravého počasí vysvlékne téměř do spodního prádla a položí se do potoka, případně si rovnou zaplave v rybníce, je sice hezké, avšak z tohoto psychologického dramatu to ještě psychologičtější drama neudělá. A větší hloubku nedodává ani skutečnost, že se pohybujeme víceméně v rovině dokudramatu. Martin E. Kyšperský, jenž zároveň přišel s námětem, hraje v podstatě sám sebe. A k tomu jakožto frontman skupiny Květy pochopitelně zazpívá, přičemž se – navzdory krátké stopáži – dalo čekat, že minimálně jednu písničku uslyšíme celou. Zpívá se v ní o srnách, co utíkají od cesty a věnoval ji svojí holce.

 










 

Tu ztvárňuje Eliška Křenková a už z jejích předchozích projektů víme, že dokáže pouhým pohledem vyjádřit celou škálu emocí, takže například – obecně vzato – nemá zapotřebí si v momentě, kdy se její postava dozví nějakou nepříjemnou zprávu, dávat ruku před pusu. Tahle role se na první pohled tváří býti velice nosnou, avšak představitelce nedává příležitost předvést více z jejího bohatého hereckého umění. Na rozdíl třeba od Tichých doteků. Rozhodně by bývalo bylo příhodné zařadit více scén, které prostřednictvím jejího jednání odkrývají, co se jí patrně odehrává v mysli. Netváří se být nějak přehnaně labilní, nicméně na druhou stranu si za daných okolností nemůžeme být jistí, jestli náhodou Martinovi a spol. nesabotovala před cestou na vystoupení tu pneumatiku. Snad ze žárlivosti, kvůli které si klidně dá panáčka, ale čaj nechá být.

Marťanské lodě by byl určitě hezký název pro sci-fi. Lodě však pro hlavní ženskou figuru symbolizují naději. To nám prozradí při „uklidňujícím“ norském intermezzu, během kterého se rovněž dozvíme, že v letadle jest mnohem snadnější přežít turbulence, pokud myslíme na ženská prsa. A když jde řeč o ženách, menší roli tady má Agáta Kryštůfková, kterou už od Road-Movie považuju za dosud pořádně neobjevenou budoucí možnou hvězdu českého filmu. A ženského rodu je i slovo ‚romance‘. Tahle je poměrně netradiční a velmi pěkně natočená. Jenom se, tedy kromě výše uvedeného, nelze zbavit dojmu, že by jí prospělo, kdyby méně uváděla situace, které se opravdu staly, a více sázela na autorskou licenci. Ovšem pokud je tomu naopak a mnohé scény byly od skutečnosti výrazně pozměněny, tak by asi bylo bývalo lepší napsat o všem knihu, třebaže i film stojí za zhlédnutí a popřemýšlení.

FOTO: Falcon