TRADIČNÍ UPOZORNĚNÍ: PŘEDLOHU JSEM NEČETL, PROTOŽE FILM JE FILM A KNIHA JE KNIHA

Svět Duny má původ ve dvou novelách, jaké vycházely v magazínu Analog. Nicméně jako rok vzniku se povětšinou uvádí 1965. Kdo se snad náhodou se samotným románem nesetkal, ten jistě minimálně slyšel o této filmové adaptaci Davida Lynche z roku 1984. Tak nabízelo se, aby se režie chopil tvůrce, který měl v té době na kontě Mazací hlavu a Sloního muže, protože Duna taky vyžadovala jaksi jiný přístup. Jenže výsledek byl značně chaotický, z čehož pětasedmdesátiletý filmař vinil především vedení studia Universal. Na přelomu století vznikla ještě třídílná televizní minisérie, která se natáčela i v České republice za účasti domácích herců a hereček. 

Teď přichází nová verze. U ní se pro změnu nabízelo, aby se režie chopil Denis Villeneuve, ačkoli, co se řemeslné stránky týče, jeho filmy jsou si dosti podobné. Jeho přístup výborně funguje de facto pouze u Sicaria: Nájemného vraha. Další věc je, že kritici sice jeho tvorbu často oslavují, avšak s výjimkou Příchozích se nikdy nejednalo o kasovní trháky. Právě Duna s početnou fanouškovskou/geekovskou základnou tohle může změnit. Navzdory koronavirové pandemii. Navzdory faktu, že se jedná teprve o první část, přičemž ta druhá se ještě ani nezačala natáčet.

 










 

A s tím souvisí třetí ‚navzdory‘, a sice, že se jedná o jeden z těch počinů, kdy máme ve své podstatě vcelku jednoduchý příběh odvyprávěný zbytečně komplikovaným způsobem. Kdyby se vystřihly všechny scény, které děj výrazněji neposouvají a nejsou tudíž opodstatněné, dostali bychom se patrně na nějakých padesát, maximálně šedesát minut stopáže. Tomuhle pocitu se nelze ubránit. Na druhou stranu je velkým plusem, že režisér svůj obvyklý styl přeci jenom uzpůsobil tomu, že má v rukou epický sci-fi materiál. A že tu epičnost dokázal filmařsky prodat natolik sugestivně, že se docela těším, až se na tuhle jeho Dunu podívám znova. I když si troufám tvrdit, že svou velkou zásluhu na tom má kino IMAX se svým obrovským plátnem, přestože 3D provedení má své větší rezervy.

Zatímco tenkrát soupeřila Duna především se Star Wars a ten duel totálně prohrála (potenciál Star Treků přece naplnil až v tomto tisíciletí J. J. Abrams), v současnosti máme „vesmírných oper“ více. Od Avataru přes Marvelovky a DCEU bijáky až kupříkladu po Valeriana, který rovněž vychází ze slavného díla, které inspirovalo George Lucase ke stvoření jeho legendární, dnes už „devítiepizodní“ ságy (plus nějaký ten spin-off). Opomenout nesmíme ani seriálovou Nadaci podle Isaaca Asimova. A když už si takhle jmenujeme sci-fi klasiky, přidáme i jednu fantasy. Protože zatímco filmová trilogie Hobit nenudila, nová Duna se – jak naznačeno – bohužel nevyhne hlušším, ba až uspávajícím místům.

Samotný příběh pouští planety Arrakis, kterou obývají vedle domorodých Fremenů také obří červy (scéna s nimi v Lynchově verzi je jediná opravdu povedená), přitom není nezajímavý. Planetu dostanou do državy na Imperátorův příkaz Atreidové, z čehož nemají radost Harkonnenové (Finové?). Nachází se na ní totiž vzácné koření, jež se stává svého druhu MacGuffinem. A zbytek fílmu, resp. této první části, se odehrává v předvídatelných kolejích. Akorát při akčních momentech se nebojuje světelnými meči, nýbrž třeba dýkou ze zubu pouštního červa. Nutno dodat, že akce leckdy působí spíše úsměvně, což samozřejmě nebyl záměr a není to pro jinak zcela seriózně pojatou Dunu tuplem dobré vysvědčení.

 










 

Ne zrovna dvakrát šťastným tahem bylo obsazení Timothéeho Chalameta do role Paula, jelikož si troufám tvrdit, že v Hollywoodu nyní neexistuje přeceňovanějšího herce do třiceti roků! Vždycky je špatné, když představitel hlavní role za svými kolegy a kolegyněmi (včetně Zendayi) ve vedlejších úlohách zaostává natolik, že mu diváci nevěnují pozornost. Je jedno, jestli s ním hraje Rebecca Ferguson, Jason Momoa nebo Oscar Isaac, jehož obsazení kór evokuje Star Wars, kde se představil coby Poe Dameron. Má štěstí, že dalším hvězdám typu Joshe Brolina, Davea Bautisty či Javiera Bardema nedovoluje scénář výrazněji převzít otěže. Zvláštní zmínku zasluhuje Stellan Skarsgård, jenž z Barona Harkonnena učinil tu uplně nejpamátnější postavu tohoto počinu. Přitom například jak Alden Ehrenreich v Solo: A Star Wars Story, tak Asa Butterfield v Enderově hře dokázali s přehledem držet krok se slavnějšími spoluhráči a spoluhráčkami.

Duna pořád uvádí vděčná, ušlechtilá témata, nicméně při té současné konkurenci, vůči které nabízí pouze pomalejší tempo, to opravdu vypadá, že z ní budou nadšení především znalci a znalkyně předlohy. Ty ostatní spíše nepřinutí, aby si ji přečetli. A když, tak jenom proto, aby si potvrdili to, o čem se domnívají, že se tvůrcům filmu nepovedlo. Určitě si zaslouží ocenit režisérův převelice poctivý přístup. Za sebe ale jinak musím napsat, že mě tenhle svět – jakkoli není sporu o jeho zajímavosti – celkově vzato zkrátka nějak neoslovil, třebaže sci-fi jest jedním z mých tří nejoblíbenějších žánrů a třebaže všechno začíná tak hezkým a zamyšleníhodným mottem vyprávějícím o tom, že „sny jsou vzkazy z hlubin.“

FOTO: Warner Bros.