Myslím tím naivitu ve vývoji příběhu. Nikoli naivitu z hlediska toho, že ptáci na větvích ten vývoj či rozuzlení glosují a nešetří při tom moudry typu „je lepší být chudý a bez dluhů, než bohatý a bez rodiny.“ Nebo něco v tom smyslu. A nemyslím ani naivitu v podání Marie (výborná Alena Mihulová), což je paní ve středním věku, která pracuje coby účetní v prosperující firmě Aron, kterou vede pevnou patriarchální rukou Ivo Róna. Tahle paní se totiž přes internet seznámila s americkým vojákem Benjaminem Reillym, který jí nasliboval modré z nebe a choval se k ní hezky, přičemž ona od života nic víc než velkou lásku vlastně ani nevyžaduje. Jenže tenhle vztah může celou firmu a s ní roky tvrdé práce de facto ze dne na den poslat ke dnu. Někdo totiž fixluje s účetnictvím. A škoda už jde do milionů. Teď je jenom otázka, kdo všechno v tom má prsty.

Aron jest do značné míry rodinným byznysem. Ve vedení jsou také Ivův syn Martin (Martin Pechlát), jenž se brzy po provalení začne tvářit a chovat velmi podezřele, a pak tu máme Davida (Vojta Kotek), který jakoby se nemohl rozhodnout, jestli je Martinova ségra i jeho ségra, anebo jeho manželka. Hlavní hrdina v působivém podání Miroslava Donutila (i když do značné míry zřejmě ztvárňuje sám sebe) se po prodělání lehčích infarktů rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou, neboť se domnívá, že policie se o celou záležitost nezajímá. Protože Marie nutně trvala na svém volnu, stává se automaticky hlavní podezřelou. Její aktivita na sociálních sítích a vůbec v oblasti moderních komunikací o ní prozrazuje víc, než si sama uvědomuje a než by si sama přála. Ostatně Ivův telefon může rovněž skýtat Téměř dokonalá tajemství.

Takhle, je hezké, že víceméně všichni herci a všechny herečky mají v Atlasu ptáků (původní název zněl Admin) co hrát. Včetně o malé mimčo se starající Pavly Beretové. A včetně Elišky Křenkové, která se představuje coby Mariina vzhledem k věku už dospělá, avšak vzhledem k počínání stále spíše dospívající dcera Nina. Nic to však nemění na tom, že Elišce Křenkové mnohem více sluší výraznější úlohy jako odvážná Amélie v Princezně zakleté v čase, Mia v Tichých dotecích či Bára ve Všechno bude. Poslední zmíněný projekt rovněž režíroval Olmo Omerzu. A musí se dodat, že Atlas ptáků je ze všech jeho snímků tím nejmainstreamovějším a nejepičtějším. Ano, z hlediska děje skutečně předčí i pejska na opuštěném ostrově uprostřed moře v Rodinném filmu.

 










 

Dokud probíhá vyšetřování na vlastní pěst v rámci rodiny, je všechno vlastně v pořádku. Stejně tak napětí mezi postavami se daří vytvářet vcelku přesvědčivě a vyhrocená scéna s předáváním obálek se dá s přehledem označit za tu nejlepší, přestože sekvence na horské chatě také nepostrádá ty správné emoce. Jenže jakékoli vměšování policajta působí paradoxně úsměvně. Přestože ho hraje Jan Vondráček, jeden z nejvíce nedoceněných českých herců. Možná je to snahou dát celé věci punc absolutní fatality, jako když Clarice Starlingová naháněla Buffalo Billa v Mlčení jehňátek. Přitom víme, že chytání zločinců může i v českém filmu fungovat na jedničku s hvězdičkou – viz Cajthaml vs. Vedral v Příběhu kmotra.

Atlas ptáků je počin, který vlastně pozoruhodně i pravdivě ukazuje, že v V síti můžou uvíznout nejen dvanáctileté holky, nýbrž taky paní ve středním věku. Kdepak, internet opravdu není nejbezpečnější místo. Marie je postava, na jejíž účet se střídavě bavíme (nekonečná obhajoba zjevného podvodníka, jehož identita jest ve finále pořešena nedostatečně), ale zároveň ji litujeme (probírání extrémně osobních informací veřejně u soudu). V českém filmu vskutku málo vídaná figura. Jenom zamrzí některé ty nevhodné, protože nezáměrně úsměvné repliky, a ta občasná kostrbatá východiska z té slepé uličky, kterým se asi dalo předejít přizváním zkušeného dramaturga. Tohle ani ta zdařilá hudba nevykompenzuje. Přesto se nejedná o nedostatek natolik závažný, aby kvůli němu muselo být hodnocení nějak výrazně sníženo.

FOTO: CinemArt