Původně jsem si říkal, že by bylo dobré nechat zveřejnit recenzi na tento film ještě před volbami a vyzvat vás, naše čtenáře, abyste se na něj podívali ještě předtím, než půjdete někomu dát hlas. Jenže po posunu premiéry (nejprve měl jít do kin o týden dříve) a po jeho zhlédnutí mi bylo jasné, že je to úplně jedno, jestli před nebo po. Tohle znamenité dílo je sice inspirováno knihami o kmotru Františku Mrázkovi, ale jména jsou změněna, tudíž skutečné osoby za nimi ve filmu povětšinou poznají jen ti, kteří je četli. Nutno však upozornit na fakt, že to vůbec ničemu nevadí, protože, jak je v podstatě v závěru Příběhu kmotra uvedeno, tvůrcům nešlo o to natočit Mrázkovu biografii, ale prostřednictvím této postavy (ve filmu jako František Vedral) de facto do jisté míry ukázat vývoj české společnosti po Listopadových událostech.

To se v rámci možností povedlo. Samozřejmě by k tomu ale bylo zapotřebí většího rozpočtu, protože takhle občas dochází k větším časovým skokům či elipsám, a také byly kupříkladu vynechány některé další vraždy na objednávku, což mi prozradila jistá slečna/paní, se kterou jsem po filmu v jednom malém pražském kině mluvil a kterou tedy tímto zdravím. Ano, knihy Jaroslava Kmenty jsem sice nečetl, ale zato jsem četl jednu od jistého Davida Southwella, který se v ní zabývá organizovaným zločinem. Píše tam o jménech jako Al Capone, Lucky „Štístko“ Luciano nebo možná v tomto případě nejpřesněji Salvatore Maranzano. A mě během sledování Příběhu kmotra došlo, že aktivity hlavní postavy, jak je tu prezentována, byly s těmi jejich srovnatelné.

Také byl dlouhou dobu nedotknutelný a také by na něj platila fráze „šéf šéfů“. Nikdo si na něj netroufl. Všechny měl díky svému tajemnému kompromitujícímu archivu pod palcem. Jak ukazuje tento film, už od 2. poloviny 80. let překypoval sebevědomím. Jako by v té době kromě německého porna měl nelegálně na videokazetách i americké filmy a řídil se mottem Tonyho Montany – „The World Is Yours“. To je trefně podtrženo ve scéně, kdy sedí pod sochou svatého Václava, na dlažbě objeví cosi jako písmeno „V“ a tvrdí, že náměstí není/nebude Václavské, nýbrž Vedralovo. Právě opojení vlastní mocí ho pak nakonec dostalo, protože začal být ke všem podezřívavý. Jakoukoli neposlušnost tvrdě trestal, nic si neověřoval a rovnou konal.

Jenže film ukazuje hlavního (anti)hrdinu i z té morálnější stránky, takže hrozí, že mu budete v jeho počínání držet palce. Pro své děti (a snad i manželku) by udělal cokoliv. A dokonce i dokáže projevit lítost. A to nejen nad sebou samým, ale třeba i nad zmařeným přátelstvím. Někdy to má až tragikomické vyústění. Jako třeba ve scéně v koupelně, kdy opřený o pračku vedle napité manželky filozofuje nad tím, kam to vlastně jako země směřujeme. Mimochodem, takových menších vtípků je ve filmu více. I proto Příběh kmotra rozhodně nebude žádnou podrobnou dokumentární rekonstrukcí. Příběh kmotra je totiž v první řadě diváckým filmem. Vždyť gangsterky si už od dob Hawksovy Scarface pravidelně nacházejí početné množství diváků. Lidé, a to je známá věc, totiž byli vždycky gangstery a mafiány tak trochu fascinováni.

A tenhle František Vedral, to vlastně už ani není hranař, ten už se pohyboval hóóódně za hranou. Ano, Příběh kmotra boduje tam, kde Hranaři selhali. A to, prosím pěkně, včetně závěrečného monologu! Zatímco z filmu z roku 2011, jenž měl být „thrillerem o korupci a politice“ se vyklubala nechtěná parodie, kde nejvíce zaujalo surrealistické hraní na saxofon, nový počin Petra Nikolaeva přesně do puntíku splňuje to, co se od něj čekalo! Tedy, přinejmenším to, co jsem od něj čekal já osobně. No, vlastně ta očekávání ještě předčil, protože se jedná o velice zajímavý mix. Jednak pravdivě nastavuje zrcadlo, ale zároveň je nesmírně zábavný. A co víc, přinutí vás o tom všem přemýšlet. Přinutí vás přemýšlet nad tím, jak je vůbec možné, aby si jeden člověk usmyslel, že tu bude rozhodovat o všech důležitých otázkách a skutečně se mu to řadu let dařilo!

Na vině je rozhodně z velké části komunistický režim, kde platí, že „co není zakázáno, je dovoleno“. Demokracie v podstatě funguje přesně naopak. Spousta lidí nesnáší, když jim někdo lajnuje to, co mají dělat a zakazuje jim to, čeho by si chtěli dopřávat. Pak právě vznikají různé gangy a pašeráci, kteří lidem dávají, co chtějí. Ty se postupně stávají mocnějšími. Po revoluci však nikdo na nikoho nedohlížel a mnozí si mysleli, že se teď může cokoliv. A tak neváhali a využili v tom zmatku příležitosti. To samozřejmě nebylo pouze záležitostí naší, nýbrž de facto všech zemí, kde došlo ke změně k demokratickému režimu. Do toho všeho určitě také neprospěla tehdejší rozsáhlá prezidentská amnestie. Propuštění politických vězňů bylo pochopitelně správné, ale pak tam byli i tací, kteří seděli za něco jiného. Za něco, za co se chodí sedět i v současnosti.

Další věc je, že film je řemeslně opravdu skvěle zpracovaný. Je vidět, že režisér od samého začátku naprosto přesně věděl, co chce. A nedivil bych se, kdyby se mu možná jeho původní vizi podařilo překonat. Příběh kmotra má také to, co chybí naprosté většině současných českých filmů – kvalitní scénář. Ačkoliv jeho síla nepochybně do značné míry pochází už ze samotné knižní předlohy. Kamera je také vynikající. Zároveň se jedná o jediný aspekt, ve kterém se můžou Hranaři Příběhu kmotra rovnat. I masky se, až na jednu výjimku, povedly. Ale naštěstí se jedná o scénu, která je i tak dost silná, protože perfektně zahraná. Další body filmu přihraje taky moderní střih Adama Dvořáka, který opět dokazuje svou výjimečnost. Jistě, takové ty občasné zrychlovačky a podobné postupy jsou sice občas, zvláště pak v neakčních scénách, spíše rušivé, ale na druhou stranu je třeba ocenit, že se pro ně tvůrci rozhodli, protože v našich zeměpisných šířkách něco takového takřka nevídáme.

To platí i pro herecké výkony. Filmu vlastně ty vynucené odklady pomohly, jelikož díky nim byla hlavní role nakonec přeci jen obsazena Ondřejem Vetchým. Nebýt jeho, jsem přesvědčený o tom, že by se Příběh kmotra předem odsoudil do průměru. A to, prosím pěkně, v lepším případě. Populární herec tu představuje výkon tak skvělý, že to ani popsat nelze. Silným protihráčem mu pak je Lukáš Vaculík coby policajt Cajthaml. Ten jej nahání téměř jako Vincent Hanna nahání Neila McCauleyho v Nelítostném souboji. Nebo ještě lépe jako Javert nahání Jeana Valjeana, protože i Cajthaml tvrdí, že „a man like you (Vedral) can never change“. Jenže, na rozdíl od komisaře z Bídníků, má pravdu. I další role jsou hodně slušně obsazené a zahrané (Jan Vondráček, Jiří Dvořák, Oldřich Vlach, Kryštof Hádek, Ladislav Županič - jeho roli by jistě chtěl kde kdo, Andrej Hryc - jeho roli by zase nechtěl nikdo, Kristýna Frejová i další). A také jinak fajn Vica Kerekes v roli novinářky, což je postava (jinak fiktivní), která do filmu z dramaturgického hlediska výborně pasuje, ale nechápu, proč ji v tomto ČESKÉM filmu neztvárňuje nějaká ČESKÁ herečka! Nebo kdyby alespoň mluvila česky … Ačkoliv tady se to dá ještě prominout, ale jen proto, že se tu poprvé objevuje ještě za minulého režimu, takže se dá říci, že to působí vzhledem ke státnímu uskupení uvěřitelněji.  

Příběh kmotra je jedním z nejlepších českých filmů od roku 1993. V některých scénách by sice bylo záhodnějších začít o něco dříve a skončit později nebo jindy nevynechávat některé důležitější momenty a nebýt tak přímočarý, ale to nic nemění na tom, že se jedná o na české poměry výborně natočený film. Dokonce tu fungují i akční scény! Jistě, takovéto bijáky jsme už viděli, ale rozhodně ne v našich podmínkách! V předchozích recenzi na český film jsem uvedl, že pro moje hodnocení současných českých filmů není možné použít stejný metr jako pro ty zahraniční. Příběh kmotra by jej ovšem v klidu snesl, ale vůči těm předchozím by to nebylo fér. Právě takovéto filmy by měly být oceňovány na Českých lvech, resp. cenách ČFTA (nebo jak se to ve finále bude jmenovat) a měly by být vysílány do bojů o Zlaté glóby a Oscary. A na takovéto filmy by se mělo chodit do kina.