Dlouholetí přátelé se sejdou, aby spolu strávili pohodový večer. Zprvu se takový opravdu zdá být, jenže pak někoho napadne, že by bylo fér, kdyby všichni četli nahlas SMS zprávy, které jim dorazí, a kdyby příchozí hovory dávali na hlasitý odposlech. Všech sedm statečných (čtyři muži a tři ženy) souhlasí. Někteří nepřekvapivě možná proto, aby nebyli od začátku podezřelí. Přeci jen Pepe jako jediný přišel sám, ale Leo patří ke Carlottě, Simon k Biance a Rocco k Evě. Asi nebude nijak velké překvapení, že mobilní telefony – jakési černé skříňky lidských životů – zapříčiní to nepříjemné zjištění, že spíše než dlouholetí přátelé jsou vlastně Naprostí cizinci.

Ano, většina z vás už určitě poznala, že Téměř dokonalá tajemství jsou remakem zmíněného italského snímku, na který se u nás v roce 2017 chodilo v hojných počtech. Avšak předělávku může klidně udělat každá země světa, tedy asi až na některé africké. Každý přece používáme telefon (v Evropské unii je už víc mobilních telefonů než lidí a v celosvětovém měřítku prý používají mobil i ti, kteří jinak nevlastní ani zubní kartáček) a každý nebo téměř každý v něm má informace, které dobrovolně nechce poskytnout žádné další straně, protože by to nemuselo dopadnout dobře. To platí také pro manžele. A možná v ještě větší míře.

Potencionální odhalení nevěry se v případě takové hry nabízí hned na prvním místě. Ovšem může se i stát, že se někdo dozví, že ho někdo jiný z kamarádů či kamarádek za zády pomlouvá. Bora Daktekin opsal i další věci jako jména většiny postav, výměnu telefonů, zatmění Měsíce či náctiletou dceru, která má přítele, co by jí rád vosouložil. Na rozdíl od svého italského protějšku opět skládá scénu z nejrůznějších záběrů. To se pochopitelně nabízelo, když většinu času strávíme v jedné místnosti, ovšem leckdy to může být spíše kontraproduktivní. Jindy to zase působí, že si není jistý, jestli chce dění držet více v dramatické nebo v komediální rovině, kvůli čemuž závěr úplně přesvědčivě nefunguje. Trocha nekorektnosti by filmu bývala prospěla! Takhle bude pouze nastíněna, ale záhy zase rychle urovnána, aby mohlo všechno dospět k očekávané a snad i lehce tuctové a patetické pointě.

Otazník visí rovněž nad hereckým obsazením. Na jednu stranu je fajn, že vidíme známé tváře, což platí desetinásob pro všestrannou Karoline Herfurth (kór když byla vynechána z Fakjů 3), jež zahraje skvěle roztomilou teenagerku, oběť lovce ženské vůně, svůdnou upírku, cílevědomou lesbičku, poctivou učitelku, ba i Malou čarodějnici, ale na tu druhou stranu je u Elyase M’Bareka a Jelly Hasse znát, že komediální rovina jim svědčí více. Fredericka Lau a šmrncovní Jessicu Schwarz jsme viděli už i v nekomediálních projektech, avšak nedá se tvrdit, že by se jednalo o herce, kteří by ve svém umění nějak výrazně vyčnívali. Ačkoli takové Téměř dokonalá tajemství ani nepotřebovali.

Téměř dokonalá tajemství by vlastně nepotřebovali ani stříbrné plátno (tedy kdyby v nich nehrála Karoline Herfurth, byť tentokrát v roli, kde není moc co hrát). Bývala by stačila možnost zhlédnout film kupříkladu na Netflixu, a pak dát tvůrcům hned napsat svůj názor na Facebook a Instagram, k čemuž vybízejí po závěrečných titulcích. Během nich sledujeme přeřeky, které bývá hodně zapeklité dabovat. Nicméně i tohle tvůrci českého znění zvládli výborně. Přesto by nebylo od věci, kdyby šlo v kinech zhlédnout taky verzi v originálním znění. Francouzské nebo severské filmy se přece taky nedabují. No, v každém případě platí, že Téměř dokonalá tajemství skutečně nejsou dokonalá, ale zato jsou jak tématem, tak v daných situacích a dialozích velice poplatná době. Své diváky a divačky si tedy určitě najdou. A klidně se může stát, že se jim budou líbit ještě víc než originál.

FOTO: Bontonfilm