Byl by stejně legendární, kdyby si s Paulem Newmanem zahrál jeden z dvojice původně zamýšlených „těžkých vah“, tj. Steve McQueen nebo Marlon Brando? A co kdyby místo výtečného kameramana Conrada L. Halla stál za kamerou Miroslav Ondříček? Tehdy už měl na kontě zahraniční práce, nicméně s Georgem Roy Hillem začal spolupracovat až tři roky poté – prvním společným projektem byla slavná sci-fi Jatka č. 5. Říká se taky, že Butchův gang Díra ve zdi se původně jmenoval Divoká banda, ale nakonec došlo k přejmenování, aby nebyli diváci a divačky zmatení v souvislosti s touto klasikou v režii Sama Peckinpaha, jaká šla do kin v témže roce 1969.

Na začátku si Butch obhlíží banku a Sundance hraje karty, přičemž je nařknut z fixlování. Takže mu je dána příležitost ukázat, jak umí zacházet se zbraní. Karty jsou tedy rozdány jasně – Butch používá hlavu a vymýšlí loupeže a přepadení, Sundance zase dokáže střílet jako nikdo jiný a ví se to o něm. Říká se, že každý film má vždycky jenom jednu hlavní postavu. V Titaniku jí je Rose (Kate Winslet), v Sebevražedném oddílu Will Smith, resp. Idris Elba. A třeba ve Fakultě bychom se asi shodli na Caseym (Elijah Wood), přestože se tak možná na první pohled netváří. Je třeba dodat, že ne vžycky tohle pravidlo platí. Někdy může být hlavní postava teoreticky pouze zdánlivá (Statečné srdce). Nemusí totiž záležet ani na tom, jestli se na plátně zdrží nejdelší dobu (např. Anthony Hopkins získal Oscara za hlavní roli v Mlčení jehňátek, přestože se coby Dr. Hannibal Lecter zdrží něco málo přes 15 minut čistého času). A pak samozřejmě máme kolektivního hrdinu ve snímcích jako Křižník Potěmkin či Dunkerk.

 










 

Nicméně u Butche Cassidyho a Sundance Kida je to celkem jasné. A taky je na první pohled evidentní, jak skvěle si rozuměli Paul Newman a Robert Redford, přestože mezi nimi byl věkový rozdíl jedenáct roků. Není divu, že se společně – a opět s velikým úspěchem – potkali v Podrazu. Tady je snad z každého framu znát, jak jsou to skvělí herci. Samozřejmě velká zásluha jde za scenáristou Williamem Goldmanem, jehož dialogy a repliky („Keep going, teacher lady.“ / “He will feel a lot better, when he robs a couple of banks.“ / “Whatever they are selling, I don’t want it.“) jsou naprosto precizně napsané. Dokonce natolik, že i Quentin Tarantino by mohl trochu žárlit a závidět.

Tenhle biják bychom tedy neměli nazývat dramatem, protože obsahuje celou řadu komediálních prvků. Aby ne, když oba titulní hrdinové jsou vlastně tak trochu břídilové. Členové James-Youngerova gangu byli přeci jen někde jinde, jakkoli se nás Američtí psanci snaží přesvědčit o opaku. Za sebe musím napsat, že western patří mezi moje TOP 3 nejoblíbenější žánry, ale zrovna dvakrát nemusím, když se v nich objevují reálné předobrazy. Drobné výjimky by se však našly – jednou z nich bude Pat Garrett a Billy the Kid, druhou právě Butch Cassidy a Sundance Kid (mezi těmito Kidy neexistuje příbuzenská spojitost). Daleko lepší je stvořit ty fiktivní, kteří se přitom tváří, že by mohly mít reálný předobraz. Jako Jason McCullough, Pike Bishop, Silence, Yodlaf Peterson nebo Harmonika.

 










 

Celý dramaturgický koncept tohoto díla je vlastně docela netradiční. Když dojde E. H. Harrimanovi trpělivost s tím, že jeho vlaky konstantně gang Díra ve zdi přepadává (což očividně mrzí i strážce trezoru Woodcocka), vyšle na něj skutečné neúnavné profesionály. Po třiatřicáté minutě tedy začíná pronásledovací pasáž, která vrcholí po více než dvaceti minutách proslulým skokem z výšky do řeky. Pak následuje cca čtyřminutová montáž mapující cestu do Bolívie. Příjezdová sekvence opravdu nemá chybu a jenom dokládá, že i když je Butch mozkem všech akcí, není z nejbystřejších (nejen proto, že při přepadávání nepoužívá masku). A nedlouho poté přichází další montáž, během které sledujeme přepadávání bank. Po něm dojde na práci pro důlní společnost, která zase podtrhá tu komediální rovinu.

Butch Cassidy a Sundance Kid je film, který si právem vysloužil kultovní status, třebaže se děj po příjezdu do Jižní Ameriky dosti zpomalí. Na jednu stranu paradoxně, na tu druhou to dává smysl. I vzhledem k tomu, co se odehraje po tom vystoupení z vlaku v Bolívii, která se stala konečnou stanicí taky pro Che Guevaru. A pochopitelné je i to, že ve filmech často tvoří trojici dva muži a jedna žena (viz také Divoši), nikoli dvě ženy a jeden muž. V předchozím odstavci popisovaném konceptu jsem vynechal scénu s jízdou na kole za doprovodu songu Raindrops Keep Falling on my Head, jelikož ta patří v rámci tohoto westernu k těm nejpamátnějším. Spolu s tou závěrečnou, která snad ani nemohla být realizovaná lépe. A to jak z řemeslného, tak logicky také z emotivního úhlu pohledu.

P. S.: Těžko soudit, proč se DVD vydává za Speciální Edici. Takové totiž většinou obsahují celou řadu bonusů, kdežto tady se nacházejí akorát DVA KOMENTÁŘE.

FOTO: cinema.de