Bloody Sam neboli Krvavý Sam, jak se mu vzhledem k jeho násilným filmům přezdívalo – ačkoli slovíčko „Bloody“ může znamenat taky „Zatracený“, neměl stejnou potřebu jako Adolf Hitchcock, aby se obsazoval do svých filmů. Ze čtrnácti projektů to porušil jenom čtyřikrát, přičemž nejvýraznější úlohu ztvárnil právě v tomto revizionistickém westernu z roku 1973. Jím ztvárněný Will je funebrák, který chce všechny svoje věci (jak doslova, tak zřejmě i obrazně) pohřbít do truhly před sebou a chce vypadnout pryč. Od Pata se ještě – tak trochu sebereflexivně – odmítne napít chlastu.
Nové Mexiko, 1909. Tady začínáme scénou, ve které na skoro šedesátiletého Pata na povozu namíří kdosi zbraní. Nejedná se však o rámcovou scénu, jaké jsou v současnosti oblíbené. Jen o pár sekund později se dozvíme, jak to všechno dopadne. Přesto se k tomuto momentu v samotném závěru vrátíme, ovšem s jedním geniálním prostřihem navíc. Jinak nás zajímá rok 1881, ve kterém do Fort Sumner přijede Garrett říct bývalému parťákovi Williamu H. Boneymu, známějšímu jako Billy the Kid, že bude lepší, když se vytratí, jinak ho bude muset zavřít. Mladší z obou mužů neuposlechne, a tak skončí na vězení. Ovšem jenom na krátkou dobu.
Dobovou atmosféru zásadním způsobem ovlivňují nevhodně vybrané kostýmy pro Jamese Coburna a Krise Kristoffersona, tedy pro dva klíčové hráče. Druhý jmenovaný doporučil při absenci Jerryho Fieldinga pro hudební doprovod Boba Dylana (v něm poprvé zaznela písnička Knockin’ on Heaven’s Door - známe i českou verzi), jenž si zároveň zahrál famózně pojmenovanou postavu. Alias umí házet nožem, byť asi ne až tolik jako Britt, kterého si shodou okolností právě zahrál James Coburn v Sedmi statečných. Alias taky s nasazenými brýlemi umí číst o fazolích a špenátu a zase fazolích … Navíc nám je jednoznačně ukázáno, na čí straně stojí.
Tahle změna původního plánu ukrýt se v Mexiku se ještě dá snadno odůvodnit, nicméně některé další situace – viz například střílení na řece a následné míření na sebe – jen podtrhávají určitou na tehdejší dobu v USA v rámci žánru neobvyklou poetiku a lehce baladicko-surreálný tón celého vyprávění. Opravdu jenom lehce, tj. nic ve stylu Alejandro Jodorowskiho, který ve stejné době stvořil svoje nejslavnější díla. Přesto zůstává samotné zabíjení nepříjemně realistické a s tím souvisí druhý směr: akce ve tvorbě Sama Peckinpaha je skoro pokaždé nasnímána efektně i efektivně. Docela by mě zajímalo, jestli se měl už před Divokou bandou možnost seznámit se s Leoneho a Corbucciho spaghetti westerny. Některé zdroje tvrdí, že měl, jiné zase, že neměl.
Pat Garrett a Billy the Kid místo toho bývá označován za nedoceněný skvost. I Sam Peckinpah zůstává poněkud nedoceněným režisérem. Rozhodně patří mezi filmaře, jejichž rukopis jest osobitý a tím pádem snadno rozpoznatelný. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby dostal pokaždé od studia a od producentů zcela volnou ruku jako v případě Divoké bandy. Kdyby mohl tvořit naprosto svobodně jako kupříkladu před ním James Whale nebo po něm Quentin Tarantino, mohl být dnes všeobecně uznávaným velikánem, jehož jméno by znali i ti, kteří z režisérů jinak znají akorát Stevena Spielberga, Jamese Camerona a hrstičku dalších.
FOTO: cinema.de