Vážení uživatelé, Seznam DVD je dočasně nedostupný. Na odstranění chyb se pracuje. Děkujeme za pochopení.
Vážení uživatelé, pokud jste si žádali o obnovu hesla v době 12/2020 - 2/2021 je nutné znovu požádat o zaslání hesla. Děkujeme za pochopení.
 
NOVĚ můžete filtrovat filmy a seriály také dle streamovacích služeb

Recenze: Pat Garrett a Billy the Kid

Vydáno dne 22.02.2021 (667 přečtení)
Ještě navážeme na Divokou bandu a připomeneme si další film Sama Peckinpaha. Tentokráte půjde o jeho poslední western, přestože po něm natočil ještě pět celovečeráků. Ačkoli například v Konvoji jsou stopy žánru rovněž patrné

 










 

Jenom pro upřesnění, řeč bude o verzi z roku 1988, která jest o šest minut delší, než ta z roku 2005, a která se údajně nejvíce blíží původní režisérově vizi. Pověst Sama Peckinpaha tenkrát už nebyla vůbec dobrá, a tak nepřekvapí, že se na place nevyhnul provokacím. Třeba vůči Jamesi Coburnovi, jenž ztvárnil Pata Garretta. Je s podivem, že ač byl Sam tolik problémový (na tomto natáčení dokonce při špatně vykopírovaných denních pracích neváhal a ve vzteku poch*al monitor), přesto v podstatě všechny jeho filmy odolaly zubu času, na všech je znát osobitý rukopis a všechny mají myšlenky, nad kterými stojí za to se zamyslet.

Bloody Sam neboli Krvavý Sam, jak se mu vzhledem k jeho násilným filmům přezdívalo – ačkoli slovíčko „Bloody“ může znamenat taky „Zatracený“, neměl stejnou potřebu jako Adolf Hitchcock, aby se obsazoval do svých filmů. Ze čtrnácti projektů to porušil jenom čtyřikrát, přičemž nejvýraznější úlohu ztvárnil právě v tomto revizionistickém westernu z roku 1973. Jím ztvárněný Will je funebrák, který chce všechny svoje věci (jak doslova, tak zřejmě i obrazně) pohřbít do truhly před sebou a chce vypadnout pryč. Od Pata se ještě – tak trochu sebereflexivně – odmítne napít chlastu.

Nové Mexiko, 1909. Tady začínáme scénou, ve které na skoro šedesátiletého Pata na povozu namíří kdosi zbraní. Nejedná se však o rámcovou scénu, jaké jsou v současnosti oblíbené. Jen o pár sekund později se dozvíme, jak to všechno dopadne. Přesto se k tomuto momentu v samotném závěru vrátíme, ovšem s jedním geniálním prostřihem navíc. Jinak nás zajímá rok 1881, ve kterém do Fort Sumner přijede Garrett říct bývalému parťákovi Williamu H. Boneymu, známějšímu jako Billy the Kid, že bude lepší, když se vytratí, jinak ho bude muset zavřít. Mladší z obou mužů neuposlechne, a tak skončí na vězení. Ovšem jenom na krátkou dobu.

 










 

Když už jsem to naťuknul, věk obou protagonistů se rozhodně neshodoval s věkem reálných předobrazů, které ztvárňují. Při sledování filmu to ale ničemu nevadí a opět to dokazuje, že počiny zakládající se na skutečných událostech nemusí být ani zdaleka víceméně dokumentární rekonstrukcí. Můžou se výrazně odchýlit, protože ve středověku či na divokém západě přece nikdo z nás nebyl přítomen. Pořád je to ale o tom uvěřit tomu, že tenkrát se to takhle klidně mohlo odehrát. A právě tohle je u Pat Garrett a Billy the Kid neustálý boj v tom smyslu, že v jeden moment se tváří dost věrohodně, zatímco v příští scéně natrefíme na de facto protikladný či pro příběh nedůležitý. Sem by pasovala třeba koupačka s děvkama, nicméně ta je vzhledem ke jménu režiséra očekávaná a vlastně také vítaná.

Dobovou atmosféru zásadním způsobem ovlivňují nevhodně vybrané kostýmy pro Jamese Coburna a Krise Kristoffersona, tedy pro dva klíčové hráče. Druhý jmenovaný doporučil při absenci Jerryho Fieldinga pro hudební doprovod Boba Dylana (v něm poprvé zaznela písnička Knockin’ on Heaven’s Door - známe i českou verzi), jenž si zároveň zahrál famózně pojmenovanou postavu. Alias umí házet nožem, byť asi ne až tolik jako Britt, kterého si shodou okolností právě zahrál James CoburnSedmi statečných. Alias taky s nasazenými brýlemi umí číst o fazolích a špenátu a zase fazolích … Navíc nám je jednoznačně ukázáno, na čí straně stojí.

 










 

A to už před scénou přestřelky, kterou odnese šerif Cullen Baker v podání Slima Pickense před zraky své ženy s tváří Katy Jurado. Předchozí větu můžeme rozvést hned do dalších tří směrů. První: tahle scéna bude spolu s dalšími dvěma tou nejlepší. Další bude útěk z vězení, při kterém Billy bezskrupulózně střelí do zad šerifova zástupce Bella. A my mu přitom držíme palce, aby se mu podařilo utéct, což z nás dělá spolupachatele. Další bude zabití Alamosy Billa (jako vždy vynikající Jack Elam), zase v poněkud nefér souboji. Nicméně i jako utečenec před zákonem má Billy the Kid nějaké zásady a nějakou čest, které se probudí po zavraždění slušného kamaráda Paca (Emílio Fernández aka generál Mapache z Divoké bandy) a znásilnění jeho ženy.

Tahle změna původního plánu ukrýt se v Mexiku se ještě dá snadno odůvodnit, nicméně některé další situace – viz například střílení na řece a následné míření na sebe – jen podtrhávají určitou na tehdejší dobu v USA v rámci žánru neobvyklou poetiku a lehce baladicko-surreálný tón celého vyprávění. Opravdu jenom lehce, tj. nic ve stylu Alejandro Jodorowskiho, který ve stejné době stvořil svoje nejslavnější díla. Přesto zůstává samotné zabíjení nepříjemně realistické a s tím souvisí druhý směr: akce ve tvorbě Sama Peckinpaha je skoro pokaždé nasnímána efektně i efektivně. Docela by mě zajímalo, jestli se měl už před Divokou bandou možnost seznámit se s Leoneho a Corbucciho spaghetti westerny. Některé zdroje tvrdí, že měl, jiné zase, že neměl.

 










 

A třetí: stejně jako ty situace, také některé postavy se zjevují jaksi bez ladu a skladu, tj. bez dostatečné předchozí expozice. A když už ji mají, stejně chybí dané scéně hlubší pointa, což vlastně platí i pro zabití Cullena Bakera. Ještě v pořádku je to do schůzky s guvernérem Lew Wallacem (Jason Robards, hrdina Samovy Ballady o Cable Hogueovi), mimo jiné taky tvůrcem Ben-Hura. To znamená, že do značné míry nadbytečné je rovněž povídání s nechvalně proslulým „dobytkářským baronem“ Johnem Chisumem, který se podle všeho nebál využívat nekalých praktik, aby si ve svém oboru udržel vedoucí postavení. Scenárista Rudy Wurlitzer zkrátka neodvedl nejzáslužnější práci. A nebýt režie Sama Peckinpaha, tenhle film by patrně za mnoho nestál.

Pat Garrett a Billy the Kid místo toho bývá označován za nedoceněný skvost. I Sam Peckinpah zůstává poněkud nedoceněným režisérem. Rozhodně patří mezi filmaře, jejichž rukopis jest osobitý a tím pádem snadno rozpoznatelný. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby dostal pokaždé od studia a od producentů zcela volnou ruku jako v případě Divoké bandy. Kdyby mohl tvořit naprosto svobodně jako kupříkladu před ním James Whale nebo po něm Quentin Tarantino, mohl být dnes všeobecně uznávaným velikánem, jehož jméno by znali i ti, kteří z režisérů jinak znají akorát Stevena Spielberga, Jamese Camerona a hrstičku dalších.

FOTO: cinema.de
Hodnocení autora: 8/108/108/108/108/108/108/108/108/108/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

DVD

Recenze: Apocalypto

Před týdnem jsme se zaměřili na Umučení Krista, takže nebude od věci si dát ještě jeden totálně skvělý film od... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení