Tahle sekvence přitom trvá pouhé čtyři minutky, ale naprostou většinu přestřelek v dalších westernech strčí do kapsy. Sam Peckinpah totiž nahlížel na tehdy ještě nesmírně oblíbený žánr jinak, než ostatní. A proto o něm mluvíme jako o revizionistovi. U Nebezpečných partnerů, Jízdy vysočinou, Baladě o Cable Hogueovi a Majoru Dundeem jsou karty ohledně dobra a zla rozdány jasně. To je dáno podvědomě také tím, proti komu (indiáni) nebo čemu (automobil a s ním mizející starý divoký západ) se bojuje. V případě Divoké bandy a Pata Garretta a Billyho Kida jsme v podstatě nuceni volit menší zlo, neboť žádná z postav se nechová jako skrz naskrz kladný hrdina, jak je diváci znali a znají z filmů Johna Forda, Howarda Hawkse či Burta Kennedyho.

Tuhle Divokou bandu tvoří Pike Bishop, Dutch Engstrom a bratři Lyle a Tector Gorchové. Na samotný úvod si zajedou do města v o něco větším počtu a v přestrojení za vojáky vyloupit banku, jenže netuší, že železnice si najala Pikeova bývalého parťáka Deka Thorntona, který má zamezit dalšímu páchání škod. Následuje nekompromisní přestřelka, během které padne řada civilistů (nejen těch z abstinenční ligy!). Po odjezdu z města ke kumpánovi Sykesovi se ukáže, že všechno byla past. Následující kroky vedou přes hranici do Agua Verde. Mexikán Angel, další ze členů bandy, ve svojí vesnici zjistí, že jeho milá Teresa utekla za generálem Mapachem, jenž bojuje proti stoupencům Pancha Villy. I rozhodnou se společně uzavřít obchod, přičemž Deke jim je se skupinou nevyzpytatelných žoldáků stále v patách.

 










 

Jak vidno, členové téhle Divoké bandy rozhodně nejsou žádní Robinové Hoodové. O kloudnou práci nejeví zájem, jelikož si chtějí nahrabat pro sebe, přičemž pro dosažení tohoto cíle neváhají zabíjet nevinné. A co se zmíněného obchodu týče, jedná se o zbraně ukradené vojákům, kvůli kterým budou po důmyslném odkoupení umírat další lidé. Generál Mapache bude ještě o level níž než oni. Kdyby tolik nechlastal a byl by ambicióznější, že by se až chtěl stát v Mexiku příštím prezidentem, není pochyb, že by tenhle stát nečekalo nic dobrého. Spíše by mohlo jít o jakousi předzvěst budoucího nacistického Německa. Ostatně jeden z jeho poradců a expert na zbraně z této evropské země pochází.

Třebaže oproti ostatním ho na plátně/obrazovce/monitoru vidíme o poznání méně, rozhodně nelze nezmínit, že Deke Thornton jest velice zajímavá figura. Tenkrát byl spolu s holkama a s Pikem, když dorazila ruka zákona. Bishopovi se podařilo uniknout, zato Deke musel do nechvělně proslulého vězení v Yumě. Propuštěn byl jenom na základě dohody, že bývalého parťáka dobře zná a může tak být maximálně nápomocen při jeho dopadení, na které má třicet dnů. Třebaže z tohoto úkolu nemá největší radost, dal svoje slovo a to hodlá za každou cenu dodržet, aby neztratil svou čest. Jedna z nejpozoruhodnějších a nejúctyhodnějších vlastností hrdinů filmů Sama Peckinpaha!

 










 

Ani v případě Divoké bandy si nemohl vybrat lepší obsazení. William Holden a Ernest Borgnine byli už tenkrát hollywoodskými stálicemi a tahle spolupráce s režisérem, který si chtěl jít vlastní cestou, vyšla na výbornou. Proto je s podivem, že si ji nezopakovali. Na rozdíl od Warrena Oatese, jenž byl spolu s L.Q. Jonesem nebo Strotherem Martinem jedním ze Samových „obvyklých podezřelých“. Patřil k nim i Ben Johnson, typově velice specifický a v současnosti podle mě neprávem poněkud přehlížený a snad dokonce polozapomenutý herec. Taky Emilio Fernández svoji roli vystřihnul naprosto ukázkově (údajně to může mít co do činění s tím, že ani moc nemusel hrát). Robert Ryan působí poněkud unavenějším dojmem, což ale vlastně jde ruku v ruce s Thorntonovým charakterem.

Ač s původní premisou přišel Walon Green, Sam Peckinpah ve scénáři ledacos pozměnil a není pochyb, že skoro všechny uvedené postavy v sobě mají něco z něj. Jen pro pořádek, za scénář byli tito dva nominovaní na Oscara. Divoká banda se mohla zaslouženě ucházet rovněž o sošku v kategorii Nejlepší hudba, jenže ani Jerry Fielding ji nezískal. Na výjimečnosti dál přidává, že všichni členové bandy jsou evidentně starší, tj. nic ve stylu gangu Jesseho Jamese a Colea Youngera. To se pak snadno může stát, že nesjedete bez obtíží písečnou dunu, že vás zradí třmen při nasedání na koně, nebo že zapomenete v bance jednoho ze členů svojí vlastní bandy.

 










 

Přívlastek ‚divoká‘ opravdu sedí, protože nejenže se chovají agresivně vůči cizím, ale nezřídka i vůči svým. Lyle se Pikeovi v podstatě vysměje a spolu se svým bráchou nemají radost obzvlášť z přítomnosti Sykese (Edmond O’Brien), jehož nejprve chtějí regulérně zabít, nicméně později se spokojí s legráckami typu hození zapáleného dynamitu zrovna do míst, kde se chystá jít na velkou. Připadá vám to vtipné? Je to vtipné! A takových míst se v Divoké bandě – pro někoho možná překvapivě – najde víc. V některých se pochopitelně vyskytují prostitutky. Naopak děti rozhodně nejsou prezentovány jako roztomilá stvoření, jelikož nechávají mravence sežrat škorpiona, užívají si pohled na mučeného člověka a dokonce zfanatizovaně neváhají zabíjet.

Divoká banda je prostě nefalšovaný filmový klenot, který ani více než padesát roků od svého vzniku neztratil nic ze svojí působivosti. Sam Peckinpah byl často napadán za to, že je propagátorem násilí. Jenže násilí v jeho počinech – Divokou bandu pochopitelně nevyjímaje – není zábavné, nýbrž taky díky jeho slow-motion trademarku je zatraceně realistické! Pokaždé, když kulka zasáhne cíl, bolí to i diváky. Přitom už ve svém následujícím bijáku (z jeho tvorby zřejmě jediným, na který byste klidně vzali svou přítelkyni či manželku) ukázal, že mu nedělá problém natočit působivou romanci. Pikea, Dutche, Lylea a Tectora zastihneme v době velkých změn, kvůli kterým neváhají udělat jaksi dobrý skutek, byť hodně po svém. „Walk Thing“, neboli sekvence, kdy směřují od domu s prostitutkami k závěrečnému zúčtování, byl spontánně geninální režisérský nápad. Zmíněný Kravavý balet a úplně finální scéna se pak natolik vryjí pod kůži, že přinutí nehnutě sedět ještě po skončení závěrečných titulků.

FOTO: cinema.de