Asi nemá smysl polemizovat nad tím, jak by to se Zemí nomádů dopadlo, kdyby šly v minulém roce do kin všechny původně zamýšlené tituly. V každém případě platí, že v současnosti by se našlo jistě více lidí, kteří by měli chuť se na všechno hektické, co tahle doba přínáší, prostě vykašlat, a stali by se z nich kočovníci, kteří přespávají v autě a jezdí z místa na místo, přičemž se většinou vyhýbají ruchu velkoměsta a snaží se žít v souladu s přírodou. Jasně, pokud nemají naspořeno, bylo by zřejmě nutné vzít alespoň nějakou sezonní práci, zrovna jako hlavní hrdinka Fern, která pracovala pro velikou společnost Gypsum a která si teď (rozumějte v roce 2012, třebaže to kromě poutače na první Avengers není důležité) přivydělává třeba ve skladu společnosti Amazon.

Tam probíhalo natáčení normálně během směny a Frances McDormand, představitelka hlavní hrdinky, se tedy musela sama do značné míry zapojit do normálního pracovního procesu. Příběh celého filmu pak vesměs spočívá v tom, že se potkává s různými nomádskými/toulavými lidmi, prohodí s nimi několik slov nebo s nimi pořeší prasklou pneumatiku či jejich rodiče, a poté se zase přesune jinam za někým jiným. To znamená, že obsazení je v Zemi nomádů téměř výhradně autentické, bez profesionálních herců a hereček. Výjimku tvoří de facto pouze oceňovaná Frances McDormand a respektovaný David Straithairn.

I z toho vyplývá, že rozpočet byl na americké poměry vskutku prťavoučký –> pětimilionový. Jaký to obrovský rozdíl oproti příštímu bijáku od Chloé Zhao, který stál cca 200 milionů dolarů a který ponese název Eternals. Není divu, že se v tomto oscarovém sází na dokumentární „look“. Přesto v Pekingu narozená režisérka nezahálela a scénář, který vzniknul podle předlohy investigativní novinářky Jessiky Bruder, častokrát těsně před natáčecím dnem přepisovala, aby vše lépe korespondovalo s tím, co už bylo natočeno. A tak se může stát, že z toho vyplyne, že se naprostá věština účastníků uchýlila k nomádskému životu proto, že v tom předchozím, řekněmě obvyklejším, zažili nějakou velice špatnou událost.

 










 

Tvůrci se nevyhýbají delším, lyričtějším a lehce relaxační hudbou doprovázejícím záběrům, na čemž pochopitelně není nic závadného. Na rozdíl od těch přechodů, resp. přejezdů z místa na místo. Kupříkladu při opětovném setkání s tulákem mu Fern (což v němčině znamená vcelku příznačně ‚daleký‘) začne odříkávat básničku a uprostřed toho následuje střih – a záhy se nacházíme o stovky kilometrů dál, kde se zase dějí docela jiné věci s jinými postavami. Tyhlé náhlé skoky onomu lyrickému vyprávění pranic nepomáhají, třebaže mu zimní období jinak dodává na působivější atmosféře.

Země nomádů je film, u kterého si stačí přečíst stručnou synopsi a hned v podstatě na celých sto procent víte, co přesně od něj očekávat. Tím se liší od Vesnice, ale naopak trochu podobá Slunovratu, byť tedy tihle kočovníci jsou povětšinou psychicky naprosto vyrovnaní; akorát spaní v domě, pěkně v posteli, jim úplně nevyhovuje. A nejpodivnější věc, ke které se uchylují, jest noční posedávání u ohně. Přesto si dovedu přestavit, že zrovna Země nomádů nebude nejlepší reklamou na nomádský způsob života. Pochybuju, že by se našlo více diváků a divaček, kteří by po zhlédnutí ledacos hodili za hlavu, odstěhovali by se od všeho a od všech, … zkrátka by se ve svém počínání inspirovali právě tady. K soužití s přírodou přece mnohem více navnadí například Jeremiah Johnson. Aby nedošlo k nedorozumění, Země nomádů není špatný film, ač neobsahuje nic vyloženě originálního. Zato takový počin o českém trampingu, který má dokonce na anglické wikipedii svou vlastní stránku, by byl určitě skoro po všech stránkách zajímavější.

KOMPLETNÍ PROGRAM KINA LUCERNA JE K DISPOZICI TADY

FOTO: Falcon