Tak těžko soudit, ale troufám si tvrdit, že kdyby stejná věc, která potkala Marka Hogancampa, potkala dalších 100 lidí, pouze přibližně polovina z nich by souhlasila, aby podle jejich životního příběhu vzniknul hollywoodský biják. A z této padesátky by cca 14 souhlasilo, aby měl hlavní hrdina skutečné jméno. Na jednu stranu OK, protože v jádru příběhu se nachází zatraceně seriózní věc. Výše zmíněný pán byl totiž napaden pěticí týpků, kteří ho brutálně zmlátili, že to málem nepřežil. Na rozdíl od bestiálního útoku na Františka Sahulu, nebyl tento zcela bezdůvodný. I když to nic nemění na jeho stupiditě. Všichni hodně chlastali a spouštěcím motorem k uvedenému trestnému činu byl fakt, že se Mark přiznal, že rád nosí ženské věci (jako Ed Wood), resp. především a hlavně botky s podpatky.

Jasně, je nová doba, ale opravdu bylo nutné zůstat v tomto případě i na stříbrném plátně tolik věrný skutečnosti, když se od ní odkloňují i počiny, které by se odkloňovat neměly (např. Poslední samuraj)? Z Vítejte v Marwenu by si za těchto okolností mohli mnozí vzít nesprávný příklad, a to v následujícím smyslu: Z dodatečných titulků v závěru se dozvíme, že Mark po incidentu přestal pít alkohol. Ale lodičky nosí vesele dál. Pak to trochu vyznívá, že pointa má být taková, že napadení pánové si nemusí zoufat, protože nošení dámské obuvi jim pomůže hrůzný zážitek překonat. To je trochu na hlavu postavené, jako když v South Parku pachatel šo**tal slepice jenom proto, aby naučil lidi číst.

 










 

Podle traileru to vypadalo, že prostě nemůže jít o nedobrý biják. Potřeba dospělého člověka si hrát s figurkami, které v jeho fantazii ožívají, vypadala docela tragikomicky. Dokud se neukázalo, že se jedná o formu terapie. Všechny figurky mají reálný předobraz – kolegyně z práce, pomocnice nebo nová okouzlující sousedka Nicol. Mark Hogancamp sám sebe stylizuje do postavičky pilota za druhé světové války. Neohroženě bojuje s nacisty, pochopitelně v lodičkách. Pravda, někdy potřebuje vypomoct od ženské skvadry (nikoli nepodobné té ze Síly odvahy).

Jediná, kdo nemá předobraz ve skutečném světě, jest zlá čarodějnice Dejah Thoris. Jestli vám jméno připadá povědomé, tak ano, jedná se o Princeznu z Marsu z díla Edgara Rice Burroughse, jíž si v tomto velkorozpočtovém bijáku zahrála Lynn Collins. Proč zrovna Dejah Thoris a proč je zlá, toť otázka, na kterou nedostaneme uspokojivou odpověď. A takových vyvolá Vítejte v Marwenu více. Proč ji Mark jednoduše nevyhodí? Proč spočívá závěrečná pointa v něčem, co musí být všem jasné ještě během expozice? A i když pomineme tu lehkou lodičkovou deviaci, proč si nás hlavní hrdina nedokáže získat na svoji stranu?

Přetvořit tento námět do scénáře celovečerního filmu není úplně jednoduchá záležitost. O určité bezradnosti Roberta Zemeckise a Caroline Thompson (Střihoruký Edward) svědčí sekvence se strojem času. Možná, že si ho Mark v rámci svého zotavování doopravdy vymyslel, jenže režisér mu dal podobu létajícího auta. Tím jasně odkazuje na svoji trilogii Návrat do budoucnosti. Rozporuplný moment, který jedni uvítají, zatímco jiní z něj skákat radostí nebudou. Jasně, najdou se další režiséři, kteří se ve své tvorbě z různých úhlů pohledu opakují (Quentin Tarantino, Robert Rodriguez, Paul Greengrass, Peter Berg, Christopher Nolan), ale Vítejte v Marwenu to pouze přidává na bizarnosti.

 










 

Ač ty fantazijní pasáže připomínají spíše počítačovou hru a v historii kinematografie nejsou zcela ojedinělé (viz třeba Lego® příběh), je celkem fajn si jejich prostřednictvím zavzpomínat na dětství. Bohužel každý další návrat do reálného současného světa má předpokládaný průběh a děj se příliš neposouvá. Tudíž nebylo zapotřebí, aby se stopáž vyšplhala ke dvěma hodinám. Nebýt Steve Carella, který nejen tyhle odlišné jedince zvládá výborně (40 let panic, Božský Evan), mohl se z tohoto projektu vyklubat pořádný průšvih.

Vítejte v Marwenu, tedy v belgickém městě za druhé světové války, je film, z něhož nejvíce zaujme přestřelka u soudu, a který by nemohl v této podobě vzniknout nebýt technologie motion capture, se kterou má režisér bohaté zkušenosti a kvůli které musela třeba Diane Kruger ztvárňující Dejah Thoris poletovat na lanech. A asi se ani nedá tvrdit, že byl tento v kinech prodělečný počin uveden v nesprávné době. Byl by úspěšnější, kdyby vzniknul ve stejném období jako třeba Polární expres, tj. cca před dvaceti rokama? Zřejmě ne. Na druhou stranu, kdo ví, co bude v módě za dvacet roků …


INFORMACE O BONUSOVÉ SEKCI NA BLU-RAY JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de