Japonsko bylo prý stvořeno z meče. Když byl dán do moře, aby zchladnul, čtyři kapky vytvořily čtyři hlavní ostrovy. Do Země vycházejícího slunce se pomalu chystá Nathan Algren – válečný veterán, který bojoval pod Custerem proti indiánům, ale zažil taky bitvu u Gettysburgu. Když se s ním potkáme poprvé, vypadá to, že trpí PTSD, nicméně skutečnost jest trochu jiná. V roce 1876 ani ještě pořádně nemůže být coby atrakce součástí Buffalo Bill’s Wild West, zato pomáhá s prodejem nechvalně proslulých Winchestrovek. Japonští vyslanci mu nabídnou dobré peníze za to, aby v jejich zemi vycvičil císařovu armádu proti rebelům.

Za vlády Meidži se po letech izolace začíná otevírat světu a samurajové se stávají lovnou zvěří, přestože se stále těší úctě. Mladý císař se však tváří býti spíše pouhou loutkou pana Omury, který touží po modernizaci. Hned první střet způsobí, že se Nathan stane rukojmím, resp. spíše hostem ve vesnici rebelujícího Katsumota, který jenom s velkou nelibostí sleduje probíhající reformy. Přestože je sám bojovník, amerického „vetřelce“ nezabije proto, že ho viděl, jak se jako tygr rve o svůj život. Zároveň chce poznat nepřítele; rozhodně se nedá předpokládat, že by ho chtěl od začátku přetáhnout na svoji stranu, aby šel proti svým.

 










 

Hlavní hrdina se postupně učí tamním tradicím a zvyklostem, přičemž jeho povaha mu velí znovu vstát, když při cvičení kendó spadne na zem, přestože ví, že s velkou pravděpodobností dostane zase nepráskáno. Jiná mentalita, která je všude kolem, se mu začíná čím dál více zamlouvat. Smysl pro čest a celkový přístup místních k životu způsobují, že se z něj stává Alenka v říši divů, poručík Dunbar z Tance s Vlky, Jake Sully z Avataru a další. Současně nám vlastně vzniká stockholmský syndrom. Najednou už pro něj nehrají hlavní roli peníze, především totiž chce udělat to, co považuje správné.

Z psychologického hlediska film funguje velmi dobře. Myšleno v tom smyslu, že vývoj změny Nathanova myšlení je velmi uvěřitelný. To je dáno jednak charakterem této postavy a jednak vhodně vybranými situacemi, do kterých ho scenáristé zakomponují. Nutno dodat, že se jedná o velice schopné vypravěče – Johna Logana, Marshalla Heskowicze a Edwarda Zwicka, přičemž následující výprava do Asie v podání posledních dvou zmíněných přinesla vznik Velké čínské zdi. To je ovšem poněkud jiný, nikoli však méněcenný příběh.

Pak je tady ovšem druhá věc. A sice, že tenhle příběh Posledního samuraje by se místo těch necelých 150 minut dal v pohodě odvyprávět coby krátkometrážní, cca třicetiminutový projekt. Pro srovnání, taková Velká hra má přibližně stejnou stopáž, ale Aaron Sorkin uvádí tak obrovské množství pozoruhodných informací, že můžeme získat pocit, že sledujeme spíše televizní minisérii. Tvůrci tohoto počinu si jistě nastudovali nějaké informace o daném období, včetně bitvy u Shiroyamy, zároveň není nejmenších pochybností o tom, že potlačili historickou věrohodnost na úkor popcornového spektáklu.

 










 

K tomu si vypomáhají různými klišé, včetně zastavení a rozhlížení se uprostřed vřavy, hromadné poklony, pohledu na květy sakury či scenáristického pravidla tří (existují případy, kdy jako klišé nepůsobí). Jenom Nathan Algren – jakkoli se jedná o hrdinu, jakého jsme v hollywoodských bijácích viděli už 159krát – má určitou hloubku a Tom Cruise v ní předvádí další z řady svých oddaných, poctivných hereckých představení. Jednání ostatních důležitých figur jest značně prvoplánové, tj. čistě vychytralý Omura (Masato Harada), ustrašený císař (Shichinosuke Nakamura), čestný Hasegawa (Togo Igawa), nedůvěřivý pobočník Ujio (Hiroyuki Sanada), zranitelná Taka (Koyuki) a samozřejmě odhodlaný Katsumoto (Ken Watanabe).

Ta evidentní předvídatelnost začne být postupně až nepříjemná, tak jako sladkobolná hudba Hanse Zimmera. Přitom je zabalena do líbivého vizuálního hávu, který má zakrýt buď to, že si scenáristé ta klišé neuvědomovali, nebo že diváky svého filmu považovali za hlupáky. Spíše si ale nechtěli (na rozdíl od Christophera Nolana s Dunkerkem) na nic hrát a prostě nám vzkázali: „Ano, víme, že se Poslední samuraj někdy pohybuje až na hranici kýče. My nejsme Japonci, takže nabízíme vlastní pohled. Berte, nebo nechte bejt.“

 

Postavy občas utrousí nějakou hlášku ve zcela nepřirozený moment, eventuálně přijdou s nějakým souvisejícím moudrem – viz zmínka o bitvě u Thermopyl během řežby. Není asi příliš pravděpodobné, že by se o ní ve 2. polovině 19. století v USA dobře vědělo, kór když Zack Snyder přišel se svou Třístovkou až v roce 2006, tedy tři léta po premiéře Posledního samuraje. Není nezajímavé, že tady zazní replika „This is madness“, kterou později na stříbrném plátně proslavila právě zmíněná adaptace komiksu Franka Millera.

Poslední samuraj je pozoruhodný i v tom smyslu, že si vysloužil „erkovou“ přístupnost, která znamená, že na film můžete obez omezení až od osmnácti. Pokud je vám méně, můžete daný počin zhlédnout pouze v doprovodu dospělé osoby. Tento vypráví o krvavých bitvách, ale při drsnějších momentech (nejen vykonání seppuku) kamera často uhýbá pohledem a krve by se jeden ani při jiných okamžicích kolikrát rovněž nedořezal. Domníval jsem se, že se jedná o kalkul, jak dostat ekonomicky nejvýhodnější diváckou přístupnost, ale takhle to vůbec nedává smysl! Na Posledního samuraje se určitě hezky kouká a naštěstí se mu daří vyzdvihnout smysl pro čest, skvělou odvahu, eventuálně absenci strachu ze smrti. Ale v žádném případě bych jej nepovažoval za Zwickovo opus magnum. Na tento titul kandidují minimálně Glory, Krvavý diamant, Odpor a Tah pěšcem.

FOTO: cinema.de