Filmem
Vztahy mezi Čechy a vesměs odcházejícími Němci jsou stále napjaté. Chotovický však strávil většinu z posledních šesti roků pryč, takže má na věc trochu jiný pohled. V Aberdeenu, kde pobýval, byly černošky, Arabky, židovky, nicméně až tahle Němka jménem Adelheid jakoby ho uhranula. Sjíždí ji pohledem a ví, že si k ní může dovolit, cokoli se mu zlíbí. Zdá se tedy být jenom otázkou času, kdy se spolu vyspí. Na druhou stranu na ni nenaléhá a chová se k ní hezky – když přijde příslušník s kolegou, dovolí jí se s nimi napít; nenechá nikoho, aby jí ublížil; nosí jí jídlo. Není pro něj špína, která by za svůj původ zasloužila zlynčovat. Jenže někteří místní obyvatelé s tímto můžou mít problém ...
Třebaže už dva roky předtím ukázal Jan Vostrčil, že je výtečným předsedou, a třebaže jakožto neherec dokázal při společných scénách držet krok s předními českými herci, přítomnost třetí nebo dokonce čtvrté postavy je v tomto snímku málokdy ku prospěchu. Výjimku tvoří jenom závěr, ale jinak si režisér František Vláčil se spoluscenáristou Vladimírem Körnerem bohatě vystačí se dvěma figurami, tj. s Viktorem a s Adelheid. Backstory obou je dostatečná – on vlastně nechce být úplně sám, zatímco ona má otce ve vězení a chce si jen odvést svoji práci. Nikoho se o nic neprosí.
Do toho máme v podstatě romantické kulisy, příhodnou hudbu (včetně sborového zpěvu) a komorní příběh plyne v příznačně pomalém tempu, které napomáhá velice podmanivé, melancholické atmosféře nejistoty. K tomu musíme připočíst herecké výkony nedoceněné Emmy Černé a Petra Čepka, jenž s tvůrci spolupracoval už dva roky předtím na skvostném Údolí včel. Ani Adelheid rozhodně nezapře jejich styl, takže se dá opět předpokládat, že se situace vyhrotí. Tentokrát však zůstávají spíše rozpačité pocity, tak jako při už tehdy zastaralém servírování „akčnějších“ momentů, kdy jedna postava praští druhou.
Adelheid se určitě dá přiřadit k těm úplně nejlepším dílům, jaké u nás v šedesátých letech vznikly. Dokazuje, že když se sejdou talentovaní filmaři, jde to i bez efektů, ačkoli příznivci Marvelovek a ryze komerčních současných bijáků můžou být po zhlédnutí tohoto trochu zklamaní. Tím spíše, že chování a motivace postav bývají někdy nejednoznačné, zároveň díky tomu však nabízejí vlastní možnost interpretace. Ne všichni proto můžou tento počin vnímat jako portrét pokřivených mezilidských vztahů. I tohle opět potvrzuje, že František Vláčil a Vladimír Körner se neohlíželi nalevo, napravo, nýbrž že si prostě šli svoji vlastní cestou. Jejich díla proto nutí k zamyšlení, nechybí jim specifická poetičnost a o jejich celkových uměleckých kvalitách nemůže být pochyb.
Adelheid se určitě dá přiřadit k těm úplně nejlepším dílům, jaké u nás v šedesátých letech vznikly. Dokazuje, že když se sejdou talentovaní filmaři, jde to i bez efektů, ačkoli příznivci Marvelovek a ryze komerčních současných bijáků můžou být po zhlédnutí tohoto trochu zklamaní. Tím spíše, že chování a motivace postav bývají někdy nejednoznačné, zároveň díky tomu však nabízejí vlastní možnost interpretace. Ne všichni proto můžou tento počin vnímat jako portrét pokřivených mezilidských vztahů. I tohle opět potvrzuje, že František Vláčil a Vladimír Körner se neohlíželi nalevo, napravo, nýbrž že si prostě šli svoji vlastní cestou. Jejich díla proto nutí k zamyšlení, nechybí jim specifická poetičnost a o jejich celkových uměleckých kvalitách nemůže být pochyb.
P. S.: Na DVD, které se dá sehnat velmi levně, vyšel film digitálně restaurovaný a obsahuje řadu bonusových materiálů, včetně knížečky a cca desetiminutových poválečných (propagandistických) týdeníků.
FOTO: cinema.de
