Byl ještě dost mladý, tenhle Ondřej z Vlkova, když se jeho otec jal pojmout za novou choť paní Lenoru. Přinesl jí košíček plný kvítí … a taky netopýrů. Otec ve vzteku násilně mrštil synkem o bytelnou zeď. Když spatřil krví zbarvený obličej svého jediného syna, modliti ke svaté panně se začal. A zapřísahal se, že když přežije, věnuje ho do rukou Božích. Jinými slovy: stane se členem mocného Řádu templářů daleko na severu. Dohlížet na něj bude především rytíř Armin Von Heide, věrný služebník Boží. Léta plynou a při útěku bratra Rutgiera je Ondřej postaven před lákavou volbu a uvědomí si, že dost bylo pobytu v daleké cizině, který ani nebyl jeho vlastním rozhodnutím. Dost bylo příkazů a nesvobody. Chce se vrátit domů, do Údolí včel.

Být členem tohoto (zlo)řádu není vskutku žádné velké potěšení. Naopek je to těžká řehole. Neustálé modlení, doba půstu, prakticky žádný kontakt s okolním světem a s jinými lidmi. A když už se dostanete za vytyčené území, řádový kříž vás povětšinou neochrání, třebaže na první pohled určitě budí respekt. O tom, že se jinak jedná o bezpečné místo, by se i proto taky dalo polemizovat. Situace jest natolik nezáviděníhodná, že někteří v podstatě spatřují útěk od složité reality v sebezmrskávání. Samozřejmě s tím souvisí také strach z porušení křesťanských zásad. Není divu, že se někteří snaží z tohoto vězení utéct. Ondřej využije příležitosti a spěchá zpět k domovu. Jenže zfanatizovaný Armin slíbil, že „zbloudilého“ bratra přivede. Přitom se dá směle tvrdit, že je zbloudilý sám.

 










 

Určitě nebude od věci si připomenout dvě vcelku podstatné věci. Zaprvé, že Vladimíru Körnerovi bylo v době, kdy napsal Údolí včel, kolem pětadvaceti! Jeho scénář přitom svým vyzněním a replikami představuje dílo vyzrálého sečtělého padesátníka s bohatými životními zkušenostmi. Zadruhé, toto historické drama vzniklo v době Československé nové vlny, kterou Körner jako nejúspěšnější éru naší kinematografie příliš neuznává, a od které se tudíž značně odlišuje. S Františkem Vláčilem si zkrátka šli svoji cestou a dobře udělali, přestože jejich tehdejší spolupráce (vedle této připomeňme o dva roky mladší Adelheid) se nedočkaly zaslouženého uznání okamžitě. Na rozdíl kupříkladu od Obchodu na korze nebo Ostře sledovaných vlaků.

Samozřejmě se nelze vyhnout srovnání s poněkud těžkopádnější Markétou Lazarovou, která jako celek příliš nefunguje. Její největší přínos spočívá právě v tom, že díky ní mohlo spatřit světlo světa Údolí včel, jelikož se na Barrandově řešilo, jak by se ještě daly využít drahé kulisy. Někdy se stane, že původně malý člun očekávanou vlajkovou loď předčí. A po okupaci 1968 si začali mnozí dávat tento film do širších souvislostí, což při sledování není vůbec nezajímavé. Jenže v době, kdy Brežněvovi hráblo, už měl dávno po premiéře. Takže nemůže být řeč o záměru, nýbrž o nadčasovosti. Tedy až na ten závěr, který z tohoto úhlu pohledu nedává smysl. Spíše souvisí se dvěma běžnými věcmi, k jakým dochází za jakýchkoli režimů, tj. se ztrátou a s přátelstvím.

Břímě Vladimír Körner s Františkem Vláčilem nenaložili pouze na Armina, ale v dobrém slova smyslu i na nás diváky. Jednak tím, že vedle voyeurského a zprostředkovaného prožitku přidávají i ten fyzický (viz kniha Tajemství filmové řeči). Ač Arminovo počínání neschvalujeme, jeho trápení chápeme a i prostřednictvím výborného hereckého výkonu Jana Kačera je na nás přenášeno, včetně finálního činu. Pochopitelně nelze nezmínit Petra Čepka, jenž se také přes roli Ondřeje nejen podle mě vypracoval do pozice jednoho z deseti nejlepších českých herců všech dob. Jana Hlaváčková a Věra Galatíková rovněž zahrály ošemetné postavy na výbornou.

 










 

Druhou věc představuje ona vytříbená atmosféra středověku, ze které místy až mrazí. Na tom má vedle pečlivě vybraných lokací a výpravy obecně zásluhu vynikající hudba od precizního Zdeňka Lišky, jenž svojí profesi skladatele filmové hudby dokonale rozuměl, a významným způsobem obohatil nepochybně každý počin, na kterém pracoval. Středověk nebyl jednoduchým obdobím. Prakticky šlo do značné míry o skoro každodenní boj o přežití, jelikož mnozí nejen z řad svazovaných náboženskými předsevzetími řešili konflikty po svém. Díky tomu budeme svědky té prakticky už od počátku očekávané tragédie, jež nakonec dosáhne až antických rozměrů.

Údolí včel pochopitelně není film pro diváky a divačky, kteří by si ujížděli na Marvelovkách. I díky symbolismu, vidinám, slyšinám, opakování a replikám zaznívajícím nejen z voiceoverů (naštěstí v momentech, kdy je maximálně záhodno, aby postavy něco řekly, dlouho nemlčí a něco skutečně řeknou; na rozdíl od věčného mlčení v rámci domnělého zvýšení umělečnosti díla v některých současných artových počinech) vyžaduje při sledování větší pozornost, kterou jakožto diváci pro nesporné kvality rádi poskytneme. Údolí včel při představě historického díla, jaké se pro svou naléhavost, věrohodnost a působivost zadře hluboko pod kůži, na rozdíl od některých jiných (Pláč svatého Šebestiána, Krajina ve stínu, …), která už navíc měla hodně z čeho čerpat, rozhodně neselhalo, nýbrž plnohodnotně uspělo.

FOTO: FDb.cz