Jeden svět

Exkluzivní rozhovor: Ondřej Trojan

Vydáno dne 25.10.2018
S režisérem filmu Toman jsme mluvili nejen o tomto jeho nejnovějším projektu, ale třeba také o oscarových večerech, kterých se měl možnost zúčastnit …

 










 

FDb: Říkal jste, že o Zdeňku Tomanovi jste se dozvěděl díky spoluscenáristce Zdeňce Šimandlové. Proč myslíte, že se o něm vůbec neví a nemluví? Eventuálně proč o něm nevzniknul žádný film už dříve?
Ondřej Trojan: Protože on si to tak přál, aby se o něm nemluvilo. Jemu ta pozice v rozvědce, kdy mohl hýbat těmi nitkami, vyhovovala. Byl to hráč a hochštapler a byl na prachy. On si z té své pozice, které dosáhnul, mohl dělat skoro všechno, co chtěl, a nakradl si pro sebe obrovské majetky.

FDb: Zdeněk Toman toho zažil opravdu hodně. I v období před a po Třetí republice. Přemýšleli jste v nějaké fázi přípravných prací, že by nevzniknul jeden, ale dva filmy, jako před třema rokama Gangster Ka a Gangster Ka: Afričan?
Ondřej Trojan: Ne. Pro mě by to byla dvojí energie a měl bych pocit, že se vracím do stejné řeky. Mně vyhovuje, že každý film, do kterého se pouštím, je nějak jiný. Jak po formální, tak po obsahové a žánrové stránce. Potřebuju věnovat veškeré úsilí tomu, na co se zrovna soustředím. A obávám se, že u toho druhého dílu bych u sebe už neuměl zmobilizovat takové síly, které jsem zmobilizoval na Tomanovi v téhle podobě.

FDb: Napadá vás nějaká jiná skutečná postava, ke které by se dal Zdeněk Toman připodobnit?
Ondřej Trojan: Pokud jde o tu úlohu s uprchlíky, tak by se nabízela paralela s Schindlerovým seznamem. Oba dva se taky zasloužili nejen o to, že mnoho lidí přežilo holocaust, ale Toman se dost výrazně zasloužil o to, že vzniknul stát Izrael a že se už na podzim 1947 během té první izraelsko-arabské války ubránil. S podivem, že je ti arabové nepřeválcovali, když měli celou armádu proti pár flintičkám. To bylo vlastně neuvěřitelné. Touha toho národa o to mít svůj vlastní stát musela být neuvěřitelně silná a plně chápu, že z pohledu Izraelců je pro ně Toman jeden z hrdinů.

FDb: Máte z tohoto pohledu nějaké informace o tom, jestli je Zdeněk Toman v Izraeli skutečně tolik známý, jako třeba u nás Andrej Babiš?
Ondřej Trojan: To je trochu zvláštní připodobnění. To asi ne, ale v každém případě celé jedno křídlo největší izraelské Ben Gurionovy univerzity nese jméno Zdeňka Tomana. A jedna budova je pojmenovaná po Pesle Tomanové.

 










 

FDb: Našla by se nějaká další výrazná skutečná postava, která třeba ovlivnila české dějiny, o které by vás lákalo natočit film?
Ondřej Trojan: Ne. Myslím, že tahle kapitola je pro mě na dlouhou dobu uzavřená. Myslím si, že můj film jak obsahem, tak tou dobou, kdy se odehrává, je pro dnešek velmi aktuální. A pokud je příběh, který vyprávíte aktuální k dnešku, je jedno, ve které době se odehrává. Myslím si, že tímhle jsem se za sebe dostatečně vyjádřil k tomu, co se teď děje u nás a ve světě. A nemluvím o svých občanských postojích, ale nemám uměleckou ambici se v tom dál nějak angažovat. Myslím, že ten film řekl o tom, co jsem já k tomu chtěl říct, vlastně všechno.

FDb: On by svým způsobem mohl být hodně zajímavý i film o Ludvíkovi Tomanovi, někdejším barrandovském dramaturgovi, který po svém nástupu do funkce do značné míry zaseknul Československou novou vlnu …
Ondřej Trojan: To určitě ano, ale to je zase úplně jiná písnička a jiný příběh.

FDb: Říkal jste a je to i vidět, že Zdeněk Toman a Jiří Macháček jsou si i fyzicky trochu podobní. Bylo to pro vás opravdu hlavní kriterium toho, že jste ho obsadil? A nebál jste se trochu, jak ho diváci přijmou, když ho většina už od dob Samotářů má zaškatulkovaného spíše jako komediálního herce?
Ondřej Trojan: Vůbec jsem se toho nebál. Protože zaprvé jsem s ním měl exaktní zkušenost u dvou filmů, které dělal s Honzou Hřebejkem. Zejména v Horem pádem, kde hrál toho fotbalového fanouška a přišel autentický a silný. Takže o Jirkovi jsem v postavě takového hochštaplera a manipulátora vůbec nepochyboval. Věděl jsem, že to je parketa, kterou svým herectvím a charismatem uhraje na výbornou. Tohohle jsem nelitoval. A to, že při obsazování toho velkého množství herců, kteří hráli ty historické postavy, jsem jako první síto dbal na to, aby si byli fyziognomicky podobní, tak to bylo dané tím, že jsem opravdu chtěl přenést na plátno autentický, pravdivý, nekompromisní herecký film. Tyhle aspekty pro mě byly důležité a při tom obsazování bylo zajímavé, jak jsem málokdy byl nucený tu fyziognomickou podobu vyměnit za někoho jiného, když jsem si myslel, že by herecky pro tu postavu nebyl někdo dobrý. Tohle síto, které jsem si nejdříve ani nemyslel, že bude fungovat, se nakonec ukázalo jako dobrá cesta.

FDb: Jak to bylo třeba v případě Jana Masaryka? Zkoušel jste oslovit Karla Rodena, když už ho hrál v tom úspěšném biografickém filmu?
Ondřej Trojan: Ne, nezkoušel. Zaprvé, tenhle film se odehrává v trochu jiné době, a Roman Luknár je velice charismatická osobnost. Má v sobě jistou poťouchlost a familiérní humor, podobně jako byl familiérní Jan Masaryk. Protože v té době, kdy se ten film odehrává, už to byl takový docela unavený člověk. Takže já jsem obrovsky spokojený s tím, jak Roman Luknár toho Masaryka ztvárnil.

FDb: Zaúkoloval jste ho, že pro tu roli bude muset přibrat?
Ondřej Trojan: On se zaúkoloval tak trochu sám, protože si ten předobraz samozřejmě nastudoval. Naopak jsem ho musel v jistých fázích trochu krotit, aby to s tím tloustnutím nepřehnal. Aby se nám vešel do kostýmu. Protože jsme to točili s různými etapami celý rok, takže jsem potřeboval, aby se ti herci drželi v nějaké podobné fazoně, aby nám v tom filmu „neskákali“.

FDb: Pro producenta je to asi do značné míry noční můra, natáčet film po etapách …
Ondřej Trojan: No, do jisté míry to samozřejmě noční můra je, protože během těch přestávek se může ledacos přihodit. Jak hercům, tak třeba i nějakému nezaměnitelnému členovi štábu. Ale dopadlo to dobře. (úsměv)

FDb: A jak to bylo v případě Klementa Gottwalda, kterého si v poslední době dvakrát zahrál Jiří Vyorálek. O něm jste neuvažoval?
Ondřej Trojan: Ne, vůbec! Já škatulky nemám rád. A když někdo dostane nějakou škatulku, tak mě to přestane vzrušovat. Ale s tím Alešem Procházkou to byla náhoda. My jsme dělali hlasy do Lichožroutů a on se najednou objevil v tom studiu s rozevlátými vlasy. Tak jsem na něj koukal a říkal jsem: „Tý jo, Aleši. Vždyť ty seš Gottwald. Já tě okamžitě chci do filmu!“

 










 

FDb: Když jste zmínil hlasy, tak váš hlas můžeme slyšet v traileru na Tomana. Byl to váš nápad?
Ondřej Trojan: Pro mě je to jednodušší si to namluvit sám, když pak se dělá marketing a já u toho ještě různě potřebuju improvizovat. Tak nějak jsem věděl, jak to k tomu obrázku chci.

FDb: Plánujete nějaké projekce pro školy? Nebo čím myslíte, že může Toman zaujmout mladší diváky?
Ondřej Trojan: My máme za sebou asi už pět delegovaných předpremiér (rozhovor probíhal 27 září – pozn. aut.). To jsou pro nás velice silné zážitky, protože diváci na to reagují autenticky a silně. Je vidět, že ten film je docela silně zasáhnul. Náš poslední výjezd byl záměrně do Olomouce, protože tam je silná studentská komunita, a přišlo tam hodně mladých diváků a ty reakce mě velmi mile překvapily. Takže bychom je potřebovali nějak přesvědčit, že tenhle film stojí za to vidět, aby si o něm povídali.

FDb: Zmínili jsme film Masaryk, který byl uvedený v roce 2016 na týden v kině Lucerna, a pak získal 13 Českých lvů. Tehdy jste prohlásil, že se asi budou muset změnit stanovy. Změnily se už nějak?
Ondřej Trojan: K tomu už se asi nechci vracet. Přišlo mi to tehdy hodně účelově vymyšlené, až trochu zavánějící podrazem. Protože když se podívám, kolik se tady děje podrazů, tak mně to s odstupem připadá jako zasutá marginálie.

FDb: U Tomana jste spoluautorem scénáře. Jak rozsáhlý byl průzkum? Kde všude jste pátrali?
Ondřej Trojan: Poměrně snadno jsem se dostal ke zdrojům a historikům, kteří se přímo zaobírají tímto tématem. Jeden z nich byl František Hanzlík, který se zaobírá svojí vědecko-publikační prací o poválečném období, tedy i rozvědkou a archivními materiály z ministerstva vnitra. To byl velmi cenný a důležitý zdroj, protože František Hanzlík vždycky věděl, kde hledat, a Tomanovu postavu měl velice dobře nastudovanou. Dalším zdrojem pro mě byl Martin Šmok, který má k dispozici oba audiozáznamy, které Zdeněk Toman poskytnul. A protože úzce spolupracuje s židovským muzeem a je kurátorem mnoha výstav, tak s ním jsem diskutoval především ty židovské otázky, protože Zdeněk Toman byl maďarský žid a dvě třetiny jeho rodiny zahučely v Osvětimi. Nicméně Martin Šmok byl cenným poradcem jak k osobě Zdeňka Tomana, tak i pokud jde o jednotlivé židovské osudy v tom filmu. A pak jsem měl ještě jednoho velmi důležitého poradce, což byl pan Friedl, velice úzce specializovaný historik právě na židovskou otázku a vůbec na to téma židovské migrace a poválečných uprchlíků z východní Evropy přes Československo do amerických zón, a pak přes Alpy a loděmi z Jugoslávie až do Palestiny.

FDb: Říkal jste, že jste chtěl natočit Tomana jako dokudrama. Jak moc zacházíte do detailů, třeba ve srovnání s filmem – byť tedy tematicky nesouvisejícím – Baader Meinhof Komplex, kde měli autentické i „espézetky“ u aut?
Ondřej Trojan: No, tak takhle pedantský nejsem. Pro mě je to spojení dokudrama spíše taková pomůcka, ale zvolil jsem vlastně místo vyprávění klasického dramatu tento způsob vyprávění hraného filmu, který má tou stavbou k tomu dokumentu poměrně blízko. Scény se na sebe vrší, jako kdyby byly vyprávěny z nějakého deníku.

FDb: Každou postavu předsavujete ve filmu titulkem, resp. takovou jmenovkou. Myslíte, že by to bylo nezbytně nutné? Přeci jen některé postavy tam jsou jmenované a u dalších by si diváci určitě domysleli, o koho se jedná …
Ondřej Trojan: Hodně lidí mi za to děkovalo, že tam ty popisky jsou. Už takhle si myslím, že je pro diváka velice náročné se v tom filmu orientovat. A já jsem chtěl divákům v tomhle směru zjednodušit život, aby se nemuseli v tom vnímání toho filmu ještě zpětně vracet k tomu, co že to bylo za postavu. Myslím, že k tomu stylu vyprávění je to docela přirozený filmový postup, který se používá docela běžně, zvláště pokud jde o historické filmy.

FDb: V jedné scéně se mluví o unesené dcerce z kočárku v Moskvě, která pak s největší pravděpodobností byla snědena. To se zakládá na skutečnosti?
Ondřej Trojan: To je všechno pravda.

FDb: A co se týče dopisu manželky Pesly, jedná se přímo o citaci?
Ondřej Trojan: To je přímo originál dopis Pesly, ano. Je to asi tak jedna osmina toho dopisu, co jsme použili.

FDb: Jak to bude s uvedením Tomana v zahraničí? V Izraeli se asi premiéra plánuje …
Ondřej Trojan: Zatím si připravujeme půdičku. Chtěli bychom začít ve Spojených státech, jako jsme to dělali se všemi našimi filmy. A plánujeme tam nějaké premiéry na leden. A pak se na to už sami začnou nabalovat další festivaly, takže tomu se začnu věnovat někdy ve druhé půlce října. Ale tu festivalovou strategii máme nějak promyšlenou a předmluvené festivaly ve Spojených státech už máme.

FDb: Toman je teprve čtvrtý celovečerák v režii Ondřeje Trojana. Opravdu vás za ty roky žádný námět neoslovil natolik, že by těch celovečeráků mohlo být třeba šest nebo sedm?
Ondřej Trojan: Tak já jsem tu svoji společnost musel živit i jako producent. A jeden režisér by jednu společnost vlastně asi neuživil, pokud by tedy neměl takovou výkonnost, jakou má Honza Hřebejk a netočil by jeden film ročně. Ale to bych já nemohl zvládnout, protože ta dvojrole režisér/producent se ne úplně ve všech fázích přípravy, dokončování filmu a toho marketingu, když ho dostáváte do kin, protíná a přeci jen je to dublovaná role s dvojnásobným penzem práce, takže v takové kadenci bych sám točit samozřejmě ani nestíhal. Takže jsem měl velký zájem spolupracovat i s jinými režiséry. Měl jsem zájem vytvářet filmy mých kolegů a kamarádů. A jsem za to rád. Mě ta role producenta baví. Je to kreativní práce, stejně jako práce režiséra.

FDb: Sám jste natočil Želary. Jako producent jste se podílel na vzniku Musíme si pomáhat. Oba tyhle filmy byly nominované na Oscara. Můžete trochu zavzpomínat na ty oscarové večery?
Ondřej Trojan: To bylo strašně emotivní. A vím, že nám to v obou případech uniklo o fous. Když jsme tam byli s Musíme si pomáhat, tak jsem se o té nominaci dozvěděl z telefonátu na lanovce v Rakousku, kde jsem byl lyžovat. Psali o nás, že jsme takový černý kůň. A když jsme seděli na těch Oscarech a spolu s námi byla Anička Šišková, tak si všimla, když se předávala už asi patnáctá cena, že ta parta kameramanů, co probíhala s tím očkem mezi diváky, se ani jednou nespletla a vždycky měla tu kameru zapíchnutou u toho, kdo si pro Oscara půjde. A Anička říkala: „Podívejte se na to. Ti chalani vedia, kto vyhrá. Oni mají z režie nějaké pokyny.“ Říkali jsme si, že to tak opravdu vypadá. Já jsem seděl úplně na kraji naší řady. A když přišla řada na nás, tak půl metru ode mě zakleknul ten kameraman a namířil na nás tu kameru. Takže to bylo takových čtyři pět vteřin, kdy jsme si mysleli, že si tam pro toho panďuláka půjdeme.
A Želary? To jsem seděl doma a kouřil jsem do krbu, poněvadž bylo v lednu venku hnusně. A volali z distribuční společnosti Sony Classics a říkali, že by rychle potřebovali koupit do distribuce Želary. Ptal jsem se, proč to tak spěchá, a oni, že budou nominované na Oscara. Ptal jsem se jich, jak to vědí, a oni mi řekli, že jsou jasné dva filmy. Tak jsme podepsali smlouvu a týden na to byly nominované na Oscara. V pátek před nedělním vyhlašováním za mnou ještě ti „Soňáci“ přišli, že to vypadá dobře, protože Miramax s těmi hlasy nějak podváděl. Protože ti Američané jsou v tomhle velmi pečliví. Člověk musí nejenom odhlasovat, ale musí taky napsat, při jaké příležitosti a kde ten film viděl. A museli vidět všech pět těch filmů, nejenom ten, pro který hlasovali. A někteří psali, že viděli Želary na festivalu, na kterém jsme záměrně právě z tohoto důvodu na doporučení „Soňáků“ vůbec nebyli. Takže nám řekli, že ty hlasy byly vyřazené a že to vypadá velmi dobře. Nicméně síla Miramaxu byla velká (úsměv). Ale asi to bylo taky o fous. Takže jsem si říkal, že bych se tam rád podíval ještě jednou. Ale tohle přání se mi asi v nejbližší době nesplní. Kór když byl pro tohle klání vybraný jiný film než Toman.

 










 

FDb: V poslední době vzniklo nebo vzniká víc ambicióznějších českých filmů. Jak vidíte budoucnost Českého filmu?
Ondřej Trojan: Jsem z ní teď rozpačitý. Nevím, jestli je to tím, že už začínám dědkovatět, nebo … Nevím, mám pocit, že se ten český film teď plácá od zdi ke zdi mnohem víc, než kdy předtím. Některé artové pokusy mi začínají připomínat až točení do šuplíku bez divácké odezvy. Pak mě překvapuje, jak se ti mladí snaží dělat takové ty veselé taškařice, které jsou většinou hodně plytké a nepovedené ... Ale když jsme se bavili o těch Oscarech, tak mi přišlo škoda, že akademie nenominovala za Českou republiku Učitelku, protože to je film, který ve světě letí neuvěřitelně. Opravdu se distribuuje po celém světě a je to film, který měl obrovskou šanci na těch Oscarech uspět. Já té akademii vůbec nerozumím. Nechápu ty filmy, které tam vybírá. Jako by nepřemýšlela, pro jaký účel ty filmy vybírá. Vždyť to má reprezentovat! Je to o tom, co ti Oscaři jsou zač a proč by bylo dobré vybrat tenhle film a ne nějaký jiný. Ale nechce se mi teď vypichovat jenom jeden nebo dva filmy. Připadá mi to takové nekolegiální. Učitelku jsem zmínil právě pro to, abych navázal na ty Oscary.

FDb: Kromě toho, že filmy produkujete, režírujete a příležitostně v nich hrajete, jste také založil fetival SlavoniceFest, k čemuž vás inspiroval Telluride Film festival. Na jaké další festivaly jste se se svými filmy podíval?
Ondřej Trojan: Asi nejsilnější zážitek bylo Palm Springs. Tam jsem se poprvé setkal s ředitelem Sony Classics a strkal jsem mu pod nos film Musíme si pomáhat, jestli by měl zájem se na něj podívat. Tehdy pokýval tak, že možná, a velice arogantně se ke mně otočil zády. Odtamtud jsme pak autem přejížděli do Park City na Sundance Film Festival. Mám pocit, že tehdy jsme byli vůbec první český film, který se na tenhle festival dostal. Tak to byl zážitek! A nejzajímavější na tom bylo, že od toho nepovedeného a pro mě frustrujícího setkání s tím ředitelem uběhlo asi pět nebo sedm dní. A jeli jsme autem už těmi serpentinami do toho Park City. Najednou zazvonil telefon a volal právě ten ředitel Michael Barker, že ten film chtějí. Takže když jsem mu to podstrčil pod nos, tak zaúkoloval nějaké lidi, aby se na něj podívali, a když zjistili, že je to na Sundance a že by to mohlo být nominované na Oscara, i když v té době se to ještě nevědělo, tak místo toho, abych chodil po filmech, šel si zalyžovat a ten festival si užil se vším všudy, jsem řešil smlouvu o distribuci ve Spojených státech.

FDb: Váš příští film by se měl jmenovat Bourák. Můžete o něm prozradit něco víc?
Ondřej Trojan: Bude to úplný opak Tomana. Bude to komedie ze současnosti, ještě taková žánrovka. A jak jsem avizoval, že jsem u Tomana velmi úzkostlivě dbal na to, abych tam nepoužil žádná filmová klišé a nevodil si diváka po plátně, tak tady se naopak na ta filmová klišé těším, protože to bude něco mezi parodií a komedií. Černou komedií. Je tam několik mrtvol, jsou tam i nějaké vraždy. A těším se na to, že si udělám takový žánrový „oddycháč“. Bude to taková herecká věc, tak věřím, že se tam herci vyřádí, že to bude diváky bavit a že si dám trochu „voraz“ od těch témat, které jsem teď realizoval.

FDb: Kdy plánujete začít natáčet?
Ondřej Trojan: Chtěli jsme začít už na podzim, ale vlastně se ukázalo, že je to fyzicky úplně nemožná věc, takže až na jaře a na podzim to dotočíme. Z kraje roku 2020 bychom to chtěli vrhnout do kin. Takže už tam nebude ta sedmiletá pauza mezi těmi mými jednotlivými filmy. (úsměv)


ROZHOVOR S JIŘÍM MACHÁČKEM NAJDETE TADY

ROZHOVOR S KATEŘINOU WINTEROVOU NAJDETE TADY

ROZHOVOR S KRISTÝNOU BOKOVOU NAJDETE TADY


FOTO: Total HelpArt T.H.A.
(Autor: Tomáš Kordík)
 

DVD

Recenze: Záskok

Brzy vstoupí do kin Panenky na útěku v režii Ethana Coena, který ve čtyřiadevadesátém režíroval se svým... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz