Zari

Recenze: Rudá Sonja

Vydáno dne 24.10.2020
Když jsme si napsali o Princezně nevěstě, nemůžeme vynechat další dvě slavné „osmdesátkové“ fantasy. 

 










 

Snad ve všech dobách byl svět plný násilí. Ani nezáleželo na tom, kde konkrétně jste zrovna žili. Když jste se ovšem střetli s královnou Gedren, mohli jste dopadnout opravdu bídně. Své o tom ví mladá žena Sonja, kterou zdobí nepřehlédnutelné rudé vlasy. Dům byl vypálen, ona znásilněna a její rodina vyvražděna. Tedy, později se dozvídáme, že sestra Varna (Janet Agren) přežila, protože měla své místo mezi kněžkami, které měly za úkol střežit talisman nezdolné síly. Takový, který dokáže na zemi přinést hromy a blesky a zemětřesení. Sonje dodala potřebnou sílu její matka-duch. Nicméně porazit královnu, jejíž přisluhovači kombinují magii s vědeckými poznatky, nebude jen tak. Leda by jí pomohl nebojácný svalovec Kalidor, jenž má na vzniklé situaci kolem talismanu svůj vlastní zájem.

Jeho přítomnost a neustálé vnucování se Rudé Sonje tak dostane své opodstatnění, tj. není to jenom o tom, že by se s ní chtěl fyzicky sblížit – což sám přizná, nebo že by jinak neměl co na práci (napsat, že by neměl do čeho píchnout, se v tomto případě úplně nehodí). Každopádně podobnost s Barbarem Conanem je značná a rozhodně není čistě náhodná. Po úspěchu klenotu v režii Johna Miliuse bylo záhodno v dílech podle Roberta E. Howarda pokračovat. Po Ničiteli Conanovi tak došlo na Rudou Sonju, kde měl mít Arnold původně pouze malou roli. Jenže nakonec se z Kalidora vyklubala zatraceně významná postava, která se vždycky ukáže ve správný okamžik a která je v závěrečných titulcích uvedena před titulní hrdinkou.

 












 

Do jisté míry to asi bylo dáno vypočítavostí producenta Dina De Laurentiise, který věděl, že přítomnost velké hvězdy může jeho filmu hodně pomoci s diváckou návštěvností. Arnold s ním měl smlouvu na více projektů – proto se taky v následujícím roce objevil ve Špinavé dohodě. Není ani tak problém s tím, že tenhle počin měl být znovu přístupnější i pro mladší diváky, jako spíše s tím, že bylo rozhodnuto, že scénář napíše zrovna uvedená dvojice, která si evidentně se zadanou prací nevěděla rady (ačkoli nesmíme opomíjet otázku rozpočtu), a tak se hojně inspirovala právě u prvního dobrodružství legendárního Cimmeřana.

Některé podobnosti jsou natolik do očí i uší bijící, že fakticky nemůžou být náhodné (Osric/Brytag rozvalený na trůnu, hláška „Chcete žít věčně?“, …). Dodnes se pak najdou tací, kteří tvrdí, že Kalidor je Conan, ale při svém putování v Habloku zvolil jiné jméno – podobně jako Samuel L. Jackson coby Jules v Pulp Fiction a následně Rufus v Kill Billovi. Navíc se opět našla role pro Sandahl Bergman. Také Ennio Morricone se zjevně při skládání hudby nechtěl příliš lišit od Basila Poledourise. Italský Maestro ovšem rozhodně pomohl Rudou Sonju povýšit do nadprůměru. Jistá zásluha samozřejmě náleží i režisérovi Richardu Fleischerovi. A to nejen za to, že s hudbou ideálně pracoval. I když se jedná o pohádku, nevyhýbá se některým drsnějším věcem – viz například pohřbení zaživa v chrámu, užívání si masakrování nepřátel a s tím související sekání hlav, obavy při přecházení kosterního mostu.

 










 

Vlastně až do samotného závěru není Rudé Sonje moc, co vytknout. To je patrně dáno právě tím, že tvůrci měli kde se inspirovat. Každopádně svět titulní hrdinky rozhodně není nezajímavý, byť v něm není Tulsa Soudce, ale zato je tady pozoruhodný vodní stroj, který ovšem na rozdíl od obřího hada příliš obav nenažene. Kulisy a dekorace příznivce žánru prostě nemůžou nepotěšit! Dokonce ani postava malého prince Tarna určitě není – počátečním rozpakům navzdory – hodná zatracení, třebaže by s ní asi málokdo měl tolik trpělivosti jako slouha Falkon. Ale ten to zřejmě slíbil jeho rodičům.

Že si museli tvůrci vypomoci dvěma mírně zdlouhavými sekvencemi (nahánění vodní příšery, souboj Sonja vs. Kalidor), jaké obsáhnou každá kolem pěti minut, aby se se stopáží přiblížili k té hodině a půl, je ještě OK. Vlastně obě mají svým způsobem něco do sebe, byť se kolem nich dalo klidně i na place dotvořit více zajímavého. Taky byly snímány z vícero úhlů pohledu, aby ve finálním sestřihu mohlo být více Arnolda. S tímto počinem to vlastně začne jít hodně z kopce až během závěrečného zúčtování. Tehdy je ledacos absurdně řešeno za pomoci hrubé síly. A když zrovna nezafunguje, není se čeho obávat, protože do minuty zase fungovat bude. Postavy se navíc začnou chovat poměrně nelogicky. S tím souvisí fakt, že se ukáže, že Gedren to možná pouze hrála, tak jako kupříkladu Trevor SlatteryIron Manovi 3, a ve skutečnosti to není žádná obávaná panovnice, nýbrž žena, která umí využít svého vzhledu, šarmu a své vychytralosti k tomu, aby jí muži zobali z ruky.

 










 

S tím tak trochu souvisí snaha o emancipaci a podpora feminismu. Rudá Sonja nebyla v tomto směru první. Už relativně dávno předtím jsme viděli, jak se o sebe dokáže postarat Hannie Caulder. Nesmíme opomenout toto dílko, které je však naprosto unikátní v té své nechtěné směšnosti. A ženám tím pádem čest zrovna nedělá. V případě o dva roky starší Hundry je to trochu lepší. Avšak Rudá Sonja zaznamenala teprve výraznější posun. Hlavní hrdinka musí čelit jiné silné ženě. A není pochyb, že by všechno zvládla sama, ač jí Kalidor vždycky přispěchá na pomoc. Jen kdyby Brigitte Nielsen (která byla svého času manželkou Sylvestra Stalloneho, později ve čtyřiapadesáti porodila zdravou dceru, a která taky natáčela v někdejším Československu) zahrála tuhle odhodlanou válečnici se stejným přehledem, jako potom sovětskou Ludmilu v Rockym IV. A určitě není náhoda, že její kouzelné špehovací zrcadlo má zrovna tvar kosočtverce.

Rudá Sonja má vzhledem k na začátku uvedenému pořád do současné Wonder Woman hodně daleko. Oba filmy, resp. obě hrdinky však mají něco do sebe. Tahle fantasy, která letos oslavila pětatřicet roků, je fajn v tom nostalgickém osmdesátkovém provedení, kdy místo okázalých vizuálních efektů ve větší míře všechno jistily ty speciální, resp. lidi v kostýmech. Vzhledem k moderním zvyklostem se však nedá předpokládat, že by v případném remaku jeho tvůrci zvolili stejný nedigitální přístup. Ono se vlastně ani nedá předpokládat, že ten remake v brzké době vznikne. O jeho natočení měl totiž už před více než deseti rokama zájem Robert Rodriguez s tím, že hlavní roli ztvární jeho tehdejší přítelkyně Rose McGowan, která po Planetě teror zaujala už jenom v remaku Barbara Conana, a pak svými výroky v souvislosti se skandálem kolem Harveyho Weinsteina ... Ale to už je jiný příběh.

FOTO: cinema.de
Hodnocení autora: 7/107/107/107/107/107/107/107/107/107/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Světýlka

Po Chvilkách a Slovu stvořila Beata Parkanová tato Světýlka, ve kterých neustoupila od svého působivého režijního... celý článek
Reklama
Reklama
Reklama