Jeho přítomnost a neustálé vnucování se Rudé Sonje tak dostane své opodstatnění, tj. není to jenom o tom, že by se s ní chtěl fyzicky sblížit – což sám přizná, nebo že by jinak neměl co na práci (napsat, že by neměl do čeho píchnout, se v tomto případě úplně nehodí). Každopádně podobnost s Barbarem Conanem je značná a rozhodně není čistě náhodná. Po úspěchu klenotu v režii Johna Miliuse bylo záhodno v dílech podle Roberta E. Howarda pokračovat. Po Ničiteli Conanovi tak došlo na Rudou Sonju, kde měl mít Arnold původně pouze malou roli. Jenže nakonec se z Kalidora vyklubala zatraceně významná postava, která se vždycky ukáže ve správný okamžik a která je v závěrečných titulcích uvedena před titulní hrdinkou.
Některé podobnosti jsou natolik do očí i uší bijící, že fakticky nemůžou být náhodné (Osric/Brytag rozvalený na trůnu, hláška „Chcete žít věčně?“, …). Dodnes se pak najdou tací, kteří tvrdí, že Kalidor je Conan, ale při svém putování v Habloku zvolil jiné jméno – podobně jako Samuel L. Jackson coby Jules v Pulp Fiction a následně Rufus v Kill Billovi. Navíc se opět našla role pro Sandahl Bergman. Také Ennio Morricone se zjevně při skládání hudby nechtěl příliš lišit od Basila Poledourise. Italský Maestro ovšem rozhodně pomohl Rudou Sonju povýšit do nadprůměru. Jistá zásluha samozřejmě náleží i režisérovi Richardu Fleischerovi. A to nejen za to, že s hudbou ideálně pracoval. I když se jedná o pohádku, nevyhýbá se některým drsnějším věcem – viz například pohřbení zaživa v chrámu, užívání si masakrování nepřátel a s tím související sekání hlav, obavy při přecházení kosterního mostu.
Že si museli tvůrci vypomoci dvěma mírně zdlouhavými sekvencemi (nahánění vodní příšery, souboj Sonja vs. Kalidor), jaké obsáhnou každá kolem pěti minut, aby se se stopáží přiblížili k té hodině a půl, je ještě OK. Vlastně obě mají svým způsobem něco do sebe, byť se kolem nich dalo klidně i na place dotvořit více zajímavého. Taky byly snímány z vícero úhlů pohledu, aby ve finálním sestřihu mohlo být více Arnolda. S tímto počinem to vlastně začne jít hodně z kopce až během závěrečného zúčtování. Tehdy je ledacos absurdně řešeno za pomoci hrubé síly. A když zrovna nezafunguje, není se čeho obávat, protože do minuty zase fungovat bude. Postavy se navíc začnou chovat poměrně nelogicky. S tím souvisí fakt, že se ukáže, že Gedren to možná pouze hrála, tak jako kupříkladu Trevor Slattery v Iron Manovi 3, a ve skutečnosti to není žádná obávaná panovnice, nýbrž žena, která umí využít svého vzhledu, šarmu a své vychytralosti k tomu, aby jí muži zobali z ruky.
Rudá Sonja má vzhledem k na začátku uvedenému pořád do současné Wonder Woman hodně daleko. Oba filmy, resp. obě hrdinky však mají něco do sebe. Tahle fantasy, která letos oslavila pětatřicet roků, je fajn v tom nostalgickém osmdesátkovém provedení, kdy místo okázalých vizuálních efektů ve větší míře všechno jistily ty speciální, resp. lidi v kostýmech. Vzhledem k moderním zvyklostem se však nedá předpokládat, že by v případném remaku jeho tvůrci zvolili stejný nedigitální přístup. Ono se vlastně ani nedá předpokládat, že ten remake v brzké době vznikne. O jeho natočení měl totiž už před více než deseti rokama zájem Robert Rodriguez s tím, že hlavní roli ztvární jeho tehdejší přítelkyně Rose McGowan, která po Planetě teror zaujala už jenom v remaku Barbara Conana, a pak svými výroky v souvislosti se skandálem kolem Harveyho Weinsteina ... Ale to už je jiný příběh.
FOTO: cinema.de