Předně je třeba napsat, že i proto, že Taika ke svým filmům píše i scénáře, není pochyb o tom, že jsou pro něj všechny hodně osobní. Některé více, jiné méně. Předně významnou roli v jeho dílech často hrají děti, přičemž on sám je tak trochu přerostlé dítě. Výjimku z té osobní roviny tvoří možná akorát Thor: Ragnarok, ale jinak to platí i pro Králíčka Jojo. Tedy asi ne zrovna v tom smyslu, že by se mu taky zjevoval Adolf Hitler (ačkoli u tohoto Novozélanďana s mimořádně univerzálním komediálním talentem to nelze vyloučit). Spíše to bylo myšleno ve smyslu rodinných vztahů.

V bijáku nazvaném Kluk, se kterým rovněž producentsky pomáhal Cliff Curtis, najdeme zase jak autobiografické, tak fiktivní či jinými osobami inspirované prvky. Hlavnímu hrdinovi říkají prostě Kluku a v první polovině 80. let minulého století bydlí kdesi na zapadákově ve zmíněném státě sousedícím s Austrálií. Matku už nemá, ale chodí za ní na nedaleký rozkošný krchůvek, který jakoby z oka vypadl krchůvkům z některých Spaghetti westernů. Babička odjíždí někomu na funus do hlavního města Wellingtonu, a tak se Kluk stává pánem domu, který obývá ještě mladší brácha, co si myslí, že má superhrdinské schopnosti. A víte co? On je možná doopravdy má!

Do toho dochází oba samozřejmě do školy, kde se Kluk zakoukal do jedné spolužačky a snaží se ji sbalit na nedokonale okopírované taneční kreace Michaela Jacksona, kterého bezmezně obdivuje. Tu najednou se z vězení vrací otec Alamein, jenž přiveze dárky včetně zajímavé televize (mikrovlnky) a jenž také vede gang Šílených hřebců, který vedle něj tvoří jenom další dva kamarádi. Chlapcovi otcovská figura v tomhle předpubertálním věku chyběla, takže by se z otce mohl stát jeho další vzor. A kdo ví, možná společně i vyrazí vidět Michaela naživo.

 










 

Jenže tenhle otec je hodně svérázná komická figurka, a proto nepřekvapí, že si ho zahrál sám režisér/scenárista. V Klukovi všechny momenty evidentně fungují tak, jak měly. Ty dojemné jsou dojemné (přestože předtím v různých drobných obměnách už stokrát viděné) a ty, které měly být vtipné, jsou právě takové. Některé se týkají kupříkladu kozy Lupínka, jiné kopání zahrabaných peněz, další té „japonské mise“. Přičemž nutno zopakovat, že Taikův styl jest hodně svérázný, ale o to legračnější. V současnosti neexistuje mnoho takhle vyčnívajících tvůrců komedií. Snad s výjimkou Wese Andersona, Takeshiho Kitana a Sachy Barona Cohena.

Kluk rozesměje ještě předtím, než spatříme úvodní záběr. Kupříkladu Barbar Conan je uveden citátem Friedricha Nietzeho. Na začátku Malých žen spatříme větičku, kterou pronesla autorka románu Louisa May Alcott. A na začátku Kluka se objevuje jakožto motto hláška ze sci-fi E.T. - Mimozemšťan. Filmařsky to v roce 2010 ještě nebylo od Taiky precizní. Pořád však dostatečně zručné na to, aby – podobně jako třeba John Carney – ukázal, že to jde i bez studia na filmové škole. Rozhodně nebude od věci zhlédnout i ty jeho zbylé projekty, včetně tohoto následujícího v příštím roce.

P.S.: Před Klukem byl uveden Taikův krátkometrážní filmeček Dvě auta, jedna noc, který rovněž přináší několik příležitostí k zasmání a který byl kdysi nominovaný na Oscara. V jistém ohledu z něj vzešel právě Kluk, ačkoli ne až tak výrazně, jako třeba v případě Tomáše Vorla a počinů Ing. a Kouř.       

FOTO: cinema.de