Však na ní nebude chybět panovačná Tereza Voříšková Ramba, hodný Vojta Kotek, akurátní Klára Melíšková, popletená Dagmar Havlová, mlčící Ladislav Trojan, ofenzivní Jiří Lábus, nevyzpytatelný Kryštof Hádek, nevyzpytatelný Stanislav Majer, snaživý Andrej Polák, nechytrý David Novotný, zaskočený Jiří Černý, těhotná Maria Sawa, ziskuchtivá Pavla Tomicová, kterou zastupuje oportunistický Ondřej Malý. Tihle všichni se budou rozhodovat, dohadovat, rozčilovat, uklidňovat, ovlivňovat, osočovat, udobřovat ...

Jelikož se Vlastníci odehrávají s výjimkou začátku, konce, jedné cesty na toaletu, jedné cesty ven na chodbu a několika významných prostřihů v jedné místnosti, automaticky se vybaví Dvanáct rozhněvaných mužů. Ostatně i Vlastníků zastoupeních v SVJ napočítáme skoro stejně. Jenže zatímco v případě tohoto vynikajícího počinu Sidneyho Lumeta se řešil lidský život, tudíž šlo o regulérní drama, v tomto českém projektu se řeší věci malichernější (ačkoli takové půdní prostory neradno podceňovat!), takže se na prvním místě nabízel komediální žánr.

Zatímco ve snímku z roku 1957 argumentovali nejvíce tři porotci, tady se ke slovu dostanou takřka rovnoměrně všichni, což je vzhledem k hvězdnému obsazení jedině dobře. Pestré charaktery nezřídka naschvál sklouzávají až ke karikaturám, protože režisér a scenárista Jirka Havelka (jenž se inspiroval skutečnými schůzemi) v téhle satiře nastavuje zrcadlo. A to nejen lidem, aby se viděli, nýbrž i některým pravidlům, stanovám a zákonům/nařízením á la Hlava 22. Rozhodně by nebylo marné se nad nimi zamyslet a snad je taky rovnou upravit.

O tohle se Jirka Havelka snaží, nicméně je otázka, jestli bude mít tahle jeho absurdní, ale pravdivá komedie až tak velký dopad, aby dokázala něco ve větší míře změnit. Rozhodně bych jí to přál, protože napsaná jest velice chytře. A zrežírovaná také - v podstatě to vypadá, jakoby někdo dal do místnosti kameru a jako bychom sledovali regulérní záznam či dokonce přímý přenos. Dočkáme se stylu humoru, který je určitě nejen mně velmi blízký a skoro každým nadhozeným nápadem si Jirka Havelka nahrává na smeč ve smyslu, že z něj dokáže vytřískat de facto maximum.
 

 










 

Na druhou stranu občas až platí, že nic se nemá přehánět (nejen to podepisování prázdného papíru), ačkoli kupříkladu těmi odvážnými hláškami se vskutku podařilo rozčeřit vody natolik, že celý sál na několik sekund naprosto ztichnul. Postupně se z těchto českých lidiček daří vytvořit komplexní postavy, k čemuž dopomáhají i závěrečné dovětky (s výjimkou jediného). Na takhle kvalitní a do značné míry originální scénář u nás příliš často nenarazíme, třebaže prostor na vylepšení některých linií by se býval našel. Stejně se ale vyplatí vidět film na stříbrném plátně. Klidně opakovaně.

Vlastníci by mohli ideálně inspirovat další filmaře, neboť mají co říct. Navíc u případné druhé schůze bychom se patrně dočkali dalších pozoruhodných jevů. A o kolika českých počinech z uplynulé dekády můžeme napsat, že by bylo skvělé natočit pokračování? Jinak škoda toho zbytečně natahovaného konce, který jsme navíc rozhodně nemuseli sledovat ve slow-motion. Bohatě by stačilo se pouze zmínit. Takhle totiž film končí v podstatě až napotřetí. No, Vlastníci se na to netvářili, nicméně patří k tomu úplně nejlepšímu, co tuzemská kinematografie v současnosti nabídla. A docela by mě zajímalo, co by na tuhle komedii říkali zahraniční diváci a divačky.

FOTO: CinemArt