Ač film láká na beach volejbal, jedná se pouze o vábničku. Po mači z mistrovství republiky se dočkáme pár záběrů z tréninku, a pak až nepříliš atraktivně nasnímaného evropského šampionátu. Spoře (nebo do ničeho) oděných představitelek dvou hlavních hrdinek, tedy Petry Hřebíčkové a Denisy Nesvačilové, si zase tolik neužijeme a Kristýna Kolocová s Markétou Slukovou tady nemají ani cameo. To znamená, že by bylo úplně jedno, kdyby se ženské hrdinky věnovaly nějakému jinému sportu, resp. ony by se sportu nemusely věnovat vůbec.

Tahle romantická komedie, ve které je zase brzy jasné, kdo s kým přes všechny ty peripetie ve finále skončí, se částečně snaží pohlížet na profesní i osobní život. Pavla (Denisa Nesvačilová) chodí se známý volejbalistou (Vojta Dyk) a chtěla by mimčo. Linda, skutečná hlavní postava (abych se trochu poopravil), se oproti tomu snaží být profesionálka a na rodinný život nemá pomyšlení. Respektive třeba by i měla, jenže se nadaří najít toho pravého. Mohl to být Jakub Prachař, kdyby se žádost o ruku v luxusní restauraci lépe vydařila.

A mohl by to být Jiří Langmajer, kdyby neměl tolik životních zkušeností, kdyby svým přístupem obě často nevytáčel a kdyby nebyl děvkař … což holkám vlastně vůbec nevadí. Petr Kolečko možná dokáže napsat o něco lepší dialogy, než scenáristé zodpovědní za loňské romantické komedie typu Dvě nevěsty a jedna svatba, ale zas tak velký rozdíl to nebude. Navíc to není ani důležité, protože v případě tohoto žánru jest zřejmě ještě důležitější fyzický vzhled hereček a herců (pokud nepíše a nerežíruje Billy Wilder, Howard Hawks nebo jiný hollywoodský klasik a to v tomto případě nepíše a nerežíruje). Proto tady hrají právě Denisa Nesvačilová, Petra Hřebíčková, Vojta Dyk a Jiří Langmajer, jenž svým projevem dokázal tuhle jinak nepříliš dobře napsanou postavu – třebaže ji scenárista do určité míry vyprofiloval podle sebe – učinit zajímavou.

Není jeho vina, že si občas protiřečí a že se musíme z nějakého důvodu navrátit ve flashbacku do minulosti, abychom se o tomhle Jírovi dozvěděli něco, co je víceméně jasné už z té současné linie. Přes prsty je do značné míry Padesátka v létě. Občas se podaří nějaký vtípek, byť očekávaný (nezvukotěsná stěna), občas zazní dobrá hláška („Tvoje momentální emoce je v dlouhodobým kontextu nepodstatná.“) a občas může pobavit i nějaké to moudro (horské albánské přísloví). Ale příležitostí k zasmání Přes prsty až tolik nenabízí, takže spíše přemýšlíme nad tím, co že to vlastně zase sledujeme.

Přes prsty ale přeci jen smysluplněji pracuje s postavami a se vztahy mezi nimi (třeba druhý plot point jest poměrně nečekaný). Režijně se také nejedná o odsouzeníhodný biják, na čemž však bude mít podle všeho svůj velký podíl i režisérovi vypomáhající Jiří Langmajer a střihač Šimon Hájek. Tedy pořád ve finální verzi zůstaly momenty, které jsme nepotřebovali – viz například o energii se zmiňující šlapka. V Přes prsty byl svým způsobem potencionální náznak jakési sondy do mezilidských vztahů s nějakou hlubší pointou, nicméně tvůrci se rozhodli v tomto směru zase nepouštět do žádných větších akcí, aby nerušili diváky a divačky, kteří si přijdou do kina odpočinout. Takže ve finále lze za veliké plus označit skutečnost, že si nechce Přes prsty hrát na žádné inteligentní umělecké dílko. A jak říká Vladimír Michálek: "Dá se na to koukat." 

P. S.: A kdo ví, možná se ukáže i Wilson. 

FOTO: CinemArt