Chladné počasí na Islandu není žádný výjimečný jev. Toho dne nebylo mlhavo natolik, aby bylo vidět jen málo metrů dopředu. Nebyla zřejmě ani namrzlá vozovka. Přesto se Ingimundurova žena zřítila v přehledné zatáčce a zahynula. Vdovec teď poměrně hodně času tráví se svou malou vnučkou a o poznání méně s vlastní dcerou. Pracuje jako policajt, leč ani to mu podle všeho nepomůže, když zjistí, že jeho žena skrývala tajemství. On nedojde klidu, dokud nezjistí, jak se věcí doopravdy mají. Dělala prostě pro CIA nebo „jen“ měla aféru s nějakým jiným Islanďanem? Druhá varianta je správně. A může ta posedlost zjišťováním odhalit jeho skutečnou povahu? Ne, nemůže.

Z na Febiofestu oceněných počinech Vrabčáci a Kamenné srdce víme, že tvůrci pocházející z tohoto skandinávského státu si na zběsilou akci nepotrpí (pokud zrovna Baltasar Kormákur nenatáčí v Hollywoodu). Za nejakčnější moment Bílého bílého dne lze kromě pádu auta považovat akorát sledovačku, kterou by ovšem poutavěji a dynamičtěji natočili i bratři Lumiérové v dávných dobách. A snad i ten časosběrný záběr na úvod. Nicméně tématem tohoto projektu není, aby připomínal sérii Rychle a zběsile (ačkoliv Rychle a zběsile po islandsku by mohla být hezká parodie).

 










 

Tématem jest hledání pravdy a s tím související vývoj vztahů mezi postavami. Za zamyšlení stojí také fakt, že nás může překvapit i někdo, o kom si myslíme, že ho nebo ji dobře známe. Režisér, který předtím natočil Zimní bratry, což je z Bílého bílého dne docela dobře patrné, usoudil, že bude tedy nejlepší zvolit pro vyprávění velice pomalé tempo. Díky tomu sice stihneme v daném záběru vždycky všechno přečíst, nicméně v celkovém kontextu je třeba vědět, že Pálmason vkládá i artovější postupy, což z hlediska podivnější/mysterióznější atmosféry sice funguje, ale zároveň na tuhle lyrickou část doplácí ta epická.

Příběh se tak zbytečně rozkouskovává. Jakoby se stále ještě relativně mladý filmař bál pustit se do nějakých větších akcí. Přitom by nás určitě potěšilo, kdybychom sledovali více podobných scén typu rozbrečení vnučky, rvačky na policejní stanici či pohovoru v mělkém hrobě, než sledování postav, se kterými jsme se do té doby potkali, poslouchání ticha nebo chůze a řvaní v tunelu, což je vůbec moment, který působí dojmem, že na tunel přišli tvůrci náhodou při přejíždění z jedné lokace na druhou, a režisér usoudil, že by bylo bezva v něm něco, resp. cokoliv natočit.

Bílý bílý den nebude nejlepším islandským snímkem všech dob, třebaže ve druhé polovině naštěstí začne převažovat ta epická stránka a výše uvedené „potěšující“ scény uvíznou v paměti na hodně dlouho dobu, na čemž má svůj velký podíl také charisma Ingvara Sigurdssona. Přičíst k nim musíme taky pomstychtivé napadení před vnučkou, a pak tu závěrečnou, která se i díky skladbě Memories od Leonarda Cohena a ženské nahotě postará o to, že po té ponurosti, šedi, ba až zoufalství vysvitne ve velkou ztrátou poznamenaném životě hlavního hrdiny zase trocha naděje.

FOTO: Aerofilms