Předně nutno pro jistotu upozornit, že se nejedná o hraný biografický počin, který by se soustředil na bratry Louise a Augusta Lumièrovi z Lyonu, kteří 28. 12. 1885 v kavárně Grand Café na Boulevard des Capucines v Paříži představili poprvé veřejnosti svůj úchvatný nástroj – kinematograf. Nedozvíme se o jejich dětství, nezjistíme, jaký byl prvotní impuls ke vzniku světa pohyblivých obrázků, neuvidíme je vynalézat … Ale to zase až tak nemusí vadit, protože v dokumentu Bratři Lumièrové spatříme údajně 108 z celkového počtu 1 422 (tohle číslo přitom podle mě stále nemusí být konečné) krátkých filmečků, jaké tehdy na přelomu století spolu se svými kameramany natáčeli. Pravda, v některých případech do nich obsadili členy své rodiny i sebe samotné.

Nechybějí známé kousky jako Odchod dělníků z továrny (k němuž autoři nedlouho poté udělali remake), tehdejší diváky vystrašivší Příjezd vlaku či Pokropený kropič, jenž si pro svou popularitu vysloužil několik důmyslnějších pokračování. Zároveň jsou zařazeny i filmy jako Bourání zdi, který byl náhodou promítnut pozpátku, při Nehodě zase tvůrci využili stop-trik (na který však přišel Georges Meliès) a de facto jím odskočili od dokumentu k  hranému bijáku, avšak dočkáme se i panoramat v Istanbulu nebo na Canalu Grande v Benátkách, přičemž tento záběr natočil kameraman Alexandre Promio z loďky, protože ho jednoduše napadlo, že když může statická kamera zaznamenat pohyblivé objekty, může naopak pohybující se kamera zachytit ty statické. Tomu se říká Million-Dollar Idea!

Jinak ve většině těchto padesátisekundových snímků (delší stopáž nepřipadala tenkrát v úvahu) stojí kamera na místě. Ovšem na takovém, že vznikají skutečně dokonalé kompozice, ať už se jedná o tahání koksu z dolu, sledování pradlenek, slézání ledovce, fascinující umění rodiny akrobatů, newyorský most, proplouvající loď, neodplouvající loďku, fotbalový zápas, výhled z Eiffelovy věže, sněhovou bitvu, s Eugenií Laurentovou (jež jinak do dějin kinematografie výrazným způsobem nezasáhla) se líbajícího a následně do pytle polapeného pána, alpské lovce nebo na odjíždějící kameru dotírající vietnamskou holčičku. Jestliže slavný režisér Raoul Walsh řekl, že „pro kameru existuje vždy jen jedno správné místo,“ tak Lumièrové ho se svými kolegy fakticky našli a znali už tenkrát mezi lety 1895-1905.

Také technická kvalita a čistota obrazu jest mnohdy naprosto úchvatná, až to u některých filmečků vyvolává otázku, jestli náhodou nebyly autory tohoto dokumentu v současnosti natočeny znovu (vzpomínáte na Prosíme přetočte?). Za vším stojí Thierry Frémaux, umělecký ředitel festivalu v Cannes. Obstaral i komentář, ve kterém všechno rozpitvává do absolutních detailů, což je někdy přínosné (např. když skupina lidí pohazuje s člověkem na plachtě a hned vedle stojí najatý chlapík, který se směje na celé kolo, čímž napovídá divákům, protože bratři si nebyli jistí dostatečnou vtipností), jindy totálně zbytečné (malá neteř Lumièrových krmí kočku). Ticho by zkrátka někdy prospělo, o čemž svědčí i záběr před katedrálou.

Bratři Lumièrové by měli být v kinech především s českým komentářem, který podle francouzského originálu namluvil Pavel Soukup. Film je rozdělen celkem do jedenácti kapitol (což asi nebylo složité), které se soustředí na Lyon, pracující i bavící se Francii, případně na Paříž kolem roku 1900. Ale vyrazíme také do světa. Soustředit se budeme rovněž na děti či na vychytávky nového století. Jedna sekce je věnována komedii a ve finále přijde Martin Scorsese, což nedává dobrý smysl. Jinak si nelze nevšimnout, že už u bratrů Lumièrových bývá často dění před kamerou režírováno a rozhodně se vyplatí dívat pozorně, neboť očividně položili základy, z jakých vychází (nejen) hraný film i v současnosti. Navíc jejich tvorba přináší/dokládá svědectví o životě před více než stoletím, kam se na tu necelou hodinu a půl vcelku spolehlivě přeneseme! Mimochodem, dokument Bratři Lumièrové jsem viděl ve stejný den jako Avengers: Infinity War a byl to … opravdu působivý kontrast!!!

FOTO: Film Europe