Podle všeho velkým šprtem a snaživcem, který hudbě sice rozumí, ale není to holt novinář. Takže pokládané otázky jsou často buď tuctové, nebo příliš odborné a do detailu rozepsané (některé obsáhnou dokonce celou stránku). Kniha má koncept rozhovoru, přičemž se proberou snad všechna možná témata. Především tedy hudební, ale dojde i na vzájemné seznámení, šachy s Borisem Spasským (viz Tah pěšcem), pohyb nebo rodinu. V této knize o Enniovi Morriconem jsem si trochu postěžoval, že nejde autor při rozboru do hloubky. V této jde De Rosa naopak extrémně do hloubky. Pohleďte kupříkladu na tuto jeho otázku.

„Mám otázku: mohli bychom říct, že modalita, k níž se tvá práce vztahuje, souvisí s gramatikou, na níž stavíš (harmonie, melodie, které závisí na výběru tónů), a pojí se s konceptem „bytí“. Organizovaná improvizace se týká opakování jednotlivých skladebnch prvků, které jsou spokojené s bytím skladby a výběrem (ať už výběr provedl skladatel vědomě, nebo jej nechal náhodě), zatímco dynamická nehybnost zahrnuje výraz skladby, dynamiku a dialektický proces vycházející ze všech těchto prvků a zároveň z „něčeho navíc“, jinými slovy jde o proces stávání se náležející skladbě a proces stávání se obecně? (Modalita + organizovaná improvizace = dynamická nehybnost?)“

Kolik čtenářů-laiků z toho asi bude moudrých? Ale i z těch mnoha dalších řádků, ze kterých bývá mnohdy nejsrozumitelnějším pojem ‚kontrapunkt‘? Z nějakých 600 stránek se skladatelově filmové tvorbě věnuje tak třetina. Jinak dojde taky na tvorbu absolutních děl, která patrně nebudou tolik známá ani velkým (nepíšu největším) Morriconeho příznivcům. Přeci jen spousta lidí má jeho jméno spojené se světem stříbrného plátna, kde svým přístupem – spočívajícím v nebojácném experimentování – v podstatě posunul hranice užití hudby ve filmu a do jisté míry z ní několikrát učinil samostatnou postavu. Mimochodem, jeho odpověď na v předchozím odstavci uvedenou otázku zní: „Ano, přesně tak to je.“ :-)

 










 

Hudební vzdělání bude při čtení této publikace nevyhnutelné i z toho důvodu, aby si čtenáři mohli přečíst otištěné partitury. Vzdělaní v jiných oborech by spíše uvítali, kdyby byla kniha vydávána s CD, na kterém by byly méně známé skladby a melodie (např. Maestrova vůbec první práce na počinu Il Federale). V závěru najdeme seznam absolutních i „aplikovaných“ (tj. těch pro film a televizi) děl. Nechybí rejstřík a poznámková sekce, bez které bychom se jistě bývali obešli. Jednak proto, že poznámky bývají celkem irelevantní, a když už se pro ně autor rozhodne, vždycky je lepší si je přečíst na stejné stránce, než listovat kdovíkam.

Jde-li o ryze filmovou část, připomenuta budou hlavně jména Giuseppe Tornatore, Bernardo Bertolucci, Luciano Salce, Pier Paolo Pasolini, Giuliano Montaldo, Elio Petri a některá další. Včetně Quentina Tarantina, přičemž Ennio Morricone osvětlí, proč mezi nimi došlo k neshodám. Dost prostoru je opět věnováno spolupráci se Sergiem Leonem. Oproti tomu Brianu De Palmovi, Oliveru Stoneovi, Johnu Carpenterovi a Sergiovi Corbuccimu se znova dostalo minimum pozornosti. Přitom hudba, kterou pro ně složil, ač to bylo třeba pro jediný snímek (viz např. Věc), není v žádném případě horší než ta, která zazní v Tenkrát na západě, v dolarové trilogii, ve Hlavu dolů, v Mé jméno je nikdo (Leone produkoval) nebo v Tenkrát v Americe.

Některé skladby jsou prozkoumány ze všech úhlů. Třeba přeslavné (i bez souhlasu občas používané) téma z historického dramatu Mise. I v souvislostech s jinými svými skvosty poodhalí něco o zdrojích inspirace a celkovém přístupu (nejen o tom, že „filmová hudba má vyjadřovat to, co není vidět“). Rozhodně se nebál využít kupříkladu Panovy flétny, tuby, trubky, banja, zvonkohry, tamburíny, mandolíny nebo varhan tam, kde se ostatní v těch 60. letech zdráhali. A když je řeč o ostatních, prozradí jména svých oblíbených skladatelů a někteří tvůrci (Carla Verdoneho nebo Luise Bacalova nevyjímaje) o Morriconem a jeho vlivu prozradí několik postřehů, byť na nemnoha stránkách.

Chyť ten zvuk je kniha, která nepotřebuje žádné zevrubné rozbory, protože ty se nacházejí už v ní. Není divu, že o ní sám Morricone prohlásil, že je „nejautentičtější, nejpodrobnější a nejpečlivěji napsaná. Prostě nejopravdovější.“ Pořád se nelze přestat divit tomu, jak může tak vynikající skladatel mít na kontě pouze jednoho soutěžního a jednoho čestného Oscara. Ani italský prezident se s ním nechtěl potkat, když vytvořil novou verzi národní hymny (o něco podobného se kdysi pokusil v souvislosti s tou českou Varhan Orchestrovič Bauer). Jeho velikost možná nejlépe dokládá fakt, že někteří režiséři byli z jeho skladby pro jejich film natolik nadšení, že je překvapilo, když jim oznámil, že se jedná pouze o základ, ve kterém ještě většina hudebních nástrojů chybí. Nejen pro mě zůstává Ennio Morricone pro svůj inovativní a profesionální přístup nejlepším filmovým skladatelem všech dob, třebaže o něm tato kniha díky De Rosovým nápadům celkově vzato bohužel mnoho srozumitelných a pozoruhodných informací nenabídne.

FOTO: nasenakladatelstvi.cz, FDb.cz