Spatříme v ní proto Ennia Morriconeho a Quentina Tarantina, když tehdy v Praze (kam velice rád jezdil koncertovat) nahrávali hudbu k Osmi hrozným. Za ně se první „soutěžní“ Oscar, protože maestro předtím dostal toho čestného, dostavil až v únoru 2016, tedy až poté, co šla tato monografie do prodeje. Nepíšu biografie, jelikož autor Jan Šmíd, jehož můžeme znát z České televize i z Českého rozhlasu, se rozhodnul pro trochu jiný koncept, který zahrnoval cestu do Říma a do španělské Almeríe po stopách spaghetti westernů, ale jinak se zaměřuje taky na další známé osobnosti, se kterými italský mág spolupracoval, a také předkládá zajímavosti o filmech, k nimž vytvářel hudbu. Že je nádherná, to jsme věděli, a podrobnějšího rozboru se v knize dočkáme jenom málokdy.

Přehled s výčtem titulů, významnými životnými událostmi a získanými cenami zcela chybí! Ani na jmenný restřík tak nějak nezbylo místo. Zato Ennio Morricone a jeho filmový svět, jak už to tak bývá, obsahuje na úkor skutečně pozoruhodných informací v textu dost fotek. Některé jsou hodně líbivé (to taky bývá), jiné světoznámé (ty přímo z daného počinu), ovšem natrefíme též na více i méně rozmazané (asi metafora toho, že Ennio Morricone zůstává přes svůj věk stále aktivní a v pohybu). OK, někteří čtenáři a některé čtenářky to zřejmě třeba ocení.

 foto z filmu Tenkrát na západě
 

Celou knihu rámuje autorova návštěva skladatelova římského bytu, kde bylo dovoleno nahlédnout do „posvátné“ pracovny, avšak hlavním důvodem byl rozhovor, který není psaný klasickou, přehlednou formou otázka-odpověď (viz jako kupříkladu tady), ale kurzívou s popisujícím či vysvětlujícím textem, kterým jakoby chtěl autor ospravedlnit některé svoje přehmaty nebo otázky, nad kterými patrně sám pochyboval. Nikterak neskrývá, že se Ennio Morricone řadí k jeho největším oblíbencům napříč všemi profesemi. To bývá pak obtížné, když se konečně setkáte s někým, koho obdivujete, chcete se zeptat na tisíc věcí, leč víte, že máte k dispozici tak deset, při lepším rozpoložení patnáct otázek. Jenže když se novinařině věnujete už spoustu roků, nemělo by být složité si stejně zachovat profesionalitu.

Nejprve povrchově probereme rodinné zázemí, dětství, snahu se uchytit skládáním orchestrálních děl, a také začátky ve světě stříbrného plátna, kdy mu vypomohli Luciano Salce a Ettore Scola. Mladý absolvent prý nejprve komponoval pod pseudonymem. Jakým? To nám zůstane zatajeno. Autorovi knihy pochopitelně nemůžeme mít za zlé, že má určité skladby a filmy radši než ty ostatní. Více kapitol věnuje spolupráci se Sergiem Leonem, o níž bylo napsáno už mnohé. A my si říkáme, jestlipak na dalších stránkách dojde i na Sergia Corbucciho? Pro něj přece tvořil ve vícero případech, a jeho westerny Velké ticho, The Hellbenders, Django, Vamos a matar, Compañeros!, Navajo Joe či Žoldnéř se co do kvality těm Leoneho minimálně vyrovnají. Protože co si budeme povídat – Pro hrst dolarů a Pro pár dolarů navíc byly sice ve své době přelomové, ale poněkud zestárly (Akira Kurosawa z nich však měl radost). Na rozdíl od nesmrtelného eposu Hodný, zlý a ošklivý.

„Že hudba nebyla slyšet, se mi stávalo s jedním režisérem, se kterým jsem dělal více filmů. Vzpomínám na jednu konkrétní situaci. Točili jsme na sněhu, koně běhali všude kolem a do toho hrála moje hudba. Hlavní hrdina neřekl jediné slovo, protože byl němý! Skončila ta scéna a režisér mi říká: Myslím, že to je vůbec nejlepší hudba, kterou jste kdy složil. Je opravdu mimořádná,“ prozradí Morricone. Nelze si nevšimout, že jde o Velké ticho v režii Sergia Corbucciho. Jenomže jeho jméno znovu nepadne! Přitom o Leonem, Henrim Verneuilovi, Ninovi Rotovi či Lee Marvinovi toho bude napsáno více. Tak doufejme, že o „druhém“ slavném Sergiovi, jenž zůstává nedoceněn možná kvůli tomu, že jeho westerny jsou nevybíravější a násilnější, jednou shodou okolností právě Quentin Tarantino dopíše tu knihu, na jaké dělá už od Nespoutaného Djanga, ke kterému složil Ennio Morricone jednu skladbu.

 










foto z filmu Bio Ráj
 

Autor publikace se rovněž v jeden moment odvolává na knížku odvážně pojmenovanou Tenkrát na západě. Film je nezapomenutelnou epickou klasikou (a to ještě kvůli Clintu Eastwoodovi nedošlo na jeden geniální tah), zatímco knížka poněkud diletantskou záležitostí s několika málo světlejšími místy. Když někdo opakovaně píše nejen o Morriconeho, Tiomkinově nebo Bacalovově filmové hudbě jako o „muzice“, úplně se ztrácí chuť číst dál. Jan Šmíd se tohoto nešvaru naštěstí nedopouští. Rozšíří sice obzory začleněním několika míst a jmen, nicméně od publicisty s jeho kontakty a zkušenostmi bychom zkrátka měli očekávat postřehy a skutečnosti, které půjdou do větší hloubky.

Zvláštní, že zapomněl na Mé jméno je nikdo nebo dokonce neobjasnil jeho přínos Kmotrovi. Alespoň, že Věc od Johna Carpentera, ve které zkusil maestro Morricone něco jiného, bude zmíněna na jednom řádku v kapitole věnující se působení v Hollywoodu. Nejvíce se tedy dočteme o Dolarové trilogii, Tenkrát na západě, Profesionálovi, Sicilském klanu, Bugsym a zakázkách pro Giuseppeho Tornatoreho. S ním ale taky nedělal jen Bio Ráj, Legendu o "1900", Malénu a Nejvyšší nabídku. Zase tedy poněkud polovičatější. Ale co – buďme rádi, že o Enniu Morriconem a jeho tvorbě (byť neúplné) vůbec někdo důvěryhodně napsal. Ze všech současných skladatelů filmové hudby si to zaslouží nejvíc, protože i laik musí rozpoznat, že jeho soundtracky jsou inovativní a výjimečné.

P.S.: V září vyjde kniha nazvaná Chyť ten zvuk, na které se podílel sám Ennio Morricone. 

FOTO: cinema.de