Ve zkratce sledujeme pána v důchodu, který není až tak nevrlý, že by celý den sledoval z okna, jestli někdo zastaví na zákazu zastavení, aby mohl neprodleně zavolat policajty, nebo by dělal další naschvály. Jednoho dne si vyrazí na střechu, kde narazí na Muže na hraně. Resp. v tomto případě na o dobrých šedesát roků mladšího vietnamského chlapce, který chce skočit. I zželelo se starci mladého dítka a rozhodnul se na římsu rovněž vylézt s tím, že když klučina skočí, skočí taky. Nechápe, ale nakonec sleze. A pán mu nabídne, že u něho smí zůstat, protože neví, že se při zátahu na pěstírnu trávy zřejmě dopustil vraždy člena zásahovky.

Třebaže by oba aktéři měli mít vyvážený prostor a stejnou důležitost, rozhodně to svádí za hlavní postavu označit profesora Rypara (původní jméno se nelíbilo a změnit ho údajně navrhnul ještě Jan Tříska, který nešťastnou náhodou zahynul při pádu z Karlova mostu den před původně plánovaným začátkem natáčení; nové jméno nakonec tahle postava sdílí s hudebním skladatelem René Ryparem). Při oslavách založení gymnázia se učitel (cameo Miroslava Táborského) naštve a kolegu osočí z toho, že „pozval i toho komunistu.“ Sám Rypar to pak jednou zmíní, ale nijak se s tím nepracuje. Že by teď tedy na stará kolena prozřel a pokusil se svou neslavnou minulost napravit alespoň tím, že pomůže cizinci v nesnázích?

Trochu by tomu napovídala i scéna, ve které zjistí, jak se věci doopravdy mají. Následně zavolá policajty, ale pak nastaví svou přívětivější tvář a pomalu, maličko snad jako ve filmech Wese Andersona je vede přes půlku města kamsi do lesíka. A strážcům zákona to není vůbec divné. Protože Rypar není zlý ani nerudný. V některých situacích jej omlouvá fakt, že je prostě ze staré školy. Alois Švehlík tuhle roli vystřihnul naprosto úžasným způsobem a bylo by skvělé, kdyby zase brzy ztvárnil hlavní úlohu v nějakém celovečeráku.

A snad by se v něm ani nemusel potkat se synem Davidem, se kterým se objevil už v dramatu Úsměvy smutných mužů a v seriálu Já, Mattoni, kde si zahráli dokonce stejnou postavu. V době, kdy se David Švehlík objeví, se Na střeše už změní ze zajímavě rozvíjeného komediálního dramatu v nadsazenou taškařici, takže třebaže se spolu baví o seriózních věcech, nevyzní s takovou účinností, s jakou měly. Nehledě na to, že celá linka se sousedkou, se kterou si tak trochu romanticky nechávají předměty na chodbě, působí poněkud legračním, ba až naivním dojmem.

Předchozí biják v režii Jirky Mádla nazvaný Pojedeme k moři se zhruba v polovině změnil z hravé, bezstarostné komedie ve drama pojednávající o závažných tématech. Tedy se nedá tvrdit, že by se mělo jednat v první řadě o podívanou pro děti ve věku hlavního hrdiny. Na střeše zůstane téměř po celou dobu tematicky i žánrově určitě vybalancovanější a dá se směle tvrdit, že cílová skupina bude nepochybně širší. Jirka Mádl je očividně nejen výborný herec, ale i režisér, který přesně ví, co chce. A hlavně ví, jak toho má dosáhnout. Z jeho filmů vyzařuje taková fajnová lidskost. Nelze se ovšem zbavit dojmu, že kdyby dostal k realizaci scénář nějakého jiného, zkušeného scenáristy (např. Marka Epsteina), mohl by být výsledek ještě působivější.

Na střeše je film, který by se měl spíše jmenovat V bytě. Ale to je jenom takový malý, bezvýznamný detail, tak jako že si režisér pro sebe vymyslel pouze malou, bezvýznamnou roličku. Přitom si troufám tvrdit, že by zvládnul být jak za kamerou, tak před ní. Na střeše bude i přes ty výtky dost možná nejoriginálnějším českým počinem z poslední doby z těch, co mají šanci oslovit i ryze mainstreamové diváctvo. Jenže originalita někdy nepředstavuje automaticky výhru. Přesto se jedná o projekt, za kterým je vidět nadšení a odhodlání. A nejen z těchto důvodů určitě stojí za zhlédnutí!

FOTO: Falcon