Jistý Nick Cassidy býval v New Yorku policistou, ale kvůli své profesi se paradoxně ocitl za mřížemi proslulé věznice Sing Sing. Když se jednou dostane ven, podaří se mu ujet dozorcům a jeho další kroky směřují do Rooseveltova hotelu, kde si stoupne na okenní římsu a chystá se skočit dolů. V mžiku je na místě policie, ale Nick chce mluvit pouze s vyjednavačkou Lydií Mercerovou, která svůj předchozí zásah příliš nezvládla. Zatímco se s ní vybavuje, jeho bratr Joey se svou sexy přítelkyní Angie chystají vykrást naproti přes ulici důkladně zabezpečený trezor bohatého obchodníka. Náhoda? Kdepak. I Lydia postupně začíná tušit, že „na hraně“ jde o něco jiného. Kdo se bude nakonec radovat? Nick, jeho bratr a sexy přítelkyně? Nebo jen Nick? Nebo jen bratr a sexy přítelkyně? Nebo jen sexy přítelkyně? Nebo bohatý obchodník? Zkorumpovaní policisté? Nebo snad nikdo? Nebo všichni?
 

Pro začátek jedno upozornění: Pokud se na tento film chystáte, možná bude lepší, když si tuto recenzi přečtete až po jeho zhlédnutí, protože se tentokrát asi neobejdeme bez spoilerů! Muž na hraně se tvářil velmi ambiciózně, a svým způsobem i originálně, protože kombinuje žánry, které se zdají být nezkombinovatelné. Na jedné straně tu máme muže, jenž je uprchlým kriminálníkem, pod falešným jménem se ubytuje v posledním patře hotelu a vše nastraží tak, aby to vypadalo, že bude chtít skočit. Chce mluvit pouze s jednou jedinou vyjednavačkou, která v podobné situaci nedávno selhala. Ta nejen proto, že stále pracuje u policie, ale především kvůli sobě samotné bude chtít za každou cenu tuto událost ustát bez další újmy. V tomto pokoji se tedy zadělává na psychologické drama. Jenže …
 

Jenže Muž na hraně je i tzv. „heist film“, což se dá přeložit jako „zlodějský film“. Krást se bude obří diamant v protější budově. Muž se tak ocitl na té hraně jen proto, aby na sebe strhl pozornost a tím kryl svého bratra a svou budoucí švagrovou. Zajímavý, leč trochu nedomyšlený plán. Na rozdíl od toho, který měli třeba Dannyho parťáci, a především Dalton Russell (Clive Owen), který naplánoval a později realizoval dokonalé přepadení banky ve vynikajícím filmu Spojenec (též šlo o diamanty). Nick, Joey a Angie se totiž díky několika podstatným trhlinám nebudou moci spoléhat jen na sebe, ale především na náhodu a na to štěstíčko. Problém je v tom, že si ty díry ve svém plánu sami vůbec neuvědomují, a považují ho za perfektní. Mimochodem, závěrečnou scénou pak film zabrousí ještě do jednoho žánru, čímž se ovšem trochu potopí.
 

Jejich plán spočívá v tom, že Nick bude muset přemoci dva dozorce, ujet jim autem a ustát srážku s mnohatunovým vlakem. Dále se tento uprchlý vězeň musí dostat do hotelu v New Yorku, který se rozhodně nenachází hned za rohem, a tam vylézt na onu hranu. Několik desítek metrů nad zemí bez jištění – to by zřejmě poněkud zneklidnilo i zkušeného horolezce. Nicméně zanedlouho si Nick zvykne a může začít hrát svou roli „volavky“. Třeba i provoláváním hesel jako: „I’m an innocent man,“ nebo rozhazováním peněz dole přihlížejícímu davu.
 

Přitom by šla krádež nepochybně realizovat i jinak, třeba i bez Nickovy účasti, jelikož bylo kvůli ní zapotřebí vytáhnout ho z vězení, a tím si zadělat na ještě větší malér v případě, že by celá akce nevyšla. To by ale přeci nebyla tak cool hollywoodská nadsázka. Pokud nebudete u tohoto filmu příliš přemýšlet a budete se chtít jen bavit, pak uděláte nejlépe a film se vám téměř jistě bude líbit. Záběry z té výšky na ulici jsou opravdu mimořádně účinné, a kdyby byly navíc ve 3D, tak by vás asi přinutili odtrhávat oči od plátna. Plus si zaslouží také to, že dlouho nevíme jistě, jak je to přesně s tou Nickovou nevinností. A když pak utíká z římsy poté, co přijede na místo S. W. A. T., stává se z Muže na hraně skutečně napínavý thriller! Co pak ve finále udělá hlavní hrdina proto, aby diamant získal, je sice bizardní, ale natolik cool, a ještě k tomu tak realisticky natočené, že vám z toho patrně spadne čelist. Opravdu strhující zážitek.
 

Scenárista si také do jisté míry neodpustil poukázat na určitou zkaženost současné společnosti. Za policejními zátarasy na ulici pod Nickem stojí přihlížející a naprostá většina z nich volá: „Skoč! Skoč! Skoč! …“. V podstatě jen jediný člověk z davu si přeje opak, ovšem zrovna ten působí poněkud zaostalým dojmem. Přítomnou novinářku pak film zobrazuje jako „krvelačnou“, senzacechtivou hyenu, která má hlavně radost z toho, že byla na místě jako první. V podstatě vypadá, že se těší na to, až ten člověk skočí, a že to budou mít celé hezky natočené. A když se tak nestane, chová se najednou velmi vlídně. Ne, Pablo F. Fenjves asi nemá s médii nejlepší zkušenosti.
 

V roli Nicka uvidíme Sama Worthingtona, jenž podává slušný výkon, ale v dramatických momentech působí vždy až příliš klidně. Zato Elizabeth Banks jakožto sympatická Lydia se představuje v jedné ze svých nejlepších rolí. Uvěříme jí i to, že postupně se začne přiklánět na stranu (hranu) hlavního hrdiny, přestože ví, že na římse je z jiného důvodu, než prohlašuje. Oba totiž mají značně pošramocenou pověst, kterou chtějí napravit, takže jejich spřátelení se není zase až tak nereálné. Záporáckému businessmanovi v podání Eda Harrise také není co vytknout, protože vzhledem k tomu, jak prvoplánově byla tato postava napsaná, ji přeci jen zvládl učinit zajímavou. Zato obsazení Jamieho Bella nebylo vůbec ideální volbou. Jednak proto, že rozhodně nevypadá, že by mohl být bratrem Sama Worthingtona. Ale především ani náhodou neuvěříte, že by tenhle člověk mohl sbalit takovou kočku jako Natalie Martinez, promiňte Genesis Rodriguez. Ta se nám navíc svlékne jen do spodního prádla, takže si budeme moci prohlédnout její dokonalou postavu.
 

Muž na hraně je thriller, který se musí brát s určitou rezervou. Ano, můžete se rozčilovat, že ten plán je nedomyšlený jako některé zákony a raději než krádež diamantu byste přímo v obraze ve flashbackách krůček po krůčku viděli, co konkrétně předcházelo Nickovu uvěznění, a jeho následný útěk na hranu. Pak by bylo jistě finále vyhrocenější, ale určitě ne efektnější. Anebo můžete být k tomu plánu tolerantní, a uvěřit, že hlavní hrdinové prostě měli v důležitých okamžicích kliku (což není nemožné), a pohlížet na tento film jako na typických hollywoodský spektákl, který toho nemá s realitou zase tolik společného. V každém případě Sam Worthington a Elizabeth Banks zaslouží obdiv za to, že se kvůli autenticitě museli skutečně pohybovat v nějakých sedmdesáti metrech na úzké hraně.