Oscarový scenárista Aaron Sorkin s Velkou hrou debutuje coby režisér. A jak už to tak bývá, evidentně si svým skvělým scénářem dost usnadnil práci a doufejme, že nechal vzniknout v budoucnu naplno doceněné klasice. Do Velké hry narval obrovskou spoustu informací, což určitě přinutí k opakovanému zhlédnutí, kterého se nebudeme moct dočkat! Zároveň vypráví ve více časových rovinách, ale zcela přehledně a způsobem, který neustále nutí diváky velice pozorně sledovat dění. Kromě hlavní hrdinky do hry výrazněji zapojuje některé vedlejší postavy jako jejího otce, hráče a pokerového přeborníka Harlana Eusticeho, naopak pokorového břídila Brada či Douglase Downeyho, který je do ní zamilovaný, takže prozradí i něco navíc.
Ničemu nevadí, že ty nejhvězdnější tváře obsadil Sorkin jenom tři (a možná Michaela Ceru). Jessica Chastain je v hlavní roli naprosto skvělá. Snad i proto, že pro herečky obvykle takovéto příležitosti nejsou. Molly je se svou krásou, svými pravidly, svým odhodláním, nebojácností a přibývajícími zkušenosti opravdu výjimečná. Také Idris Elba coby právník Charlie Jaffey se do své role naplno opřel a jeho výkon je radost sledovat. Ale nedá se napsat, že by jejich společné scény byly vrcholem filmu. Výtečných scén se ve Velké hře totiž objevuje celá řada, přičemž některé přinutí až vstát ze židle. Tu pro jejich absurditu, tu pro jejich upřímnost, tu pro vychytanost, tu pro zábavnost, tu pro dojemnost, tu pro lehkou kontroverznost.
Zábavnou formou budeme zasvěceni do pokerového světa, což se na stříbrném plátně nestalo od dob Mavericka (Graham Greene hraje ve Velké hře soudce). Letošní počin si uržuje větší dávku realističnosti, takže divák fakt jenom zírá, kam až je možné se od lyžování dostat. Do toho Sorkin neopomene zařadit scénu, ve které si Molly vše vyříká s otcem, jehož rovněž brilantně tvárňuje Kevin Costner. Nezachází při tom k lacinému patosu, za což může skutečnost, že dokáže postavám vdechnout život a jejich počínání a rozpoložení nás zajímají.
Velká hra představuje velice umě poskládaný a upečený příběh. Scénář svou strukturou i přes tu vícevrstevnost výtečně drží pohromadě a z filmu se taky můžeme ledasčemu užitečnému přiučit. Rozhodně se nejedná o první takhle precizně propracovaný scénář, který působí dojmem, že v něm žádná scéna nechybí ani nepřebývá (vzpomeňme na tři za všechny – Gauneři, Pulp Fiction, Nabít a zabít) a některé počiny jsou i podobně laděné, co se struktury týče. Na poli biografického žánru je to však přeci jen výjimečné, protože Velká hra dokazuje, že originální přístup je pořád možný (8 hlav šílenství teď nechme stranou). Jenom otázka, kolik osobností s takhle pestrým životopisem ještě existuje nebo existovalo? A u kolika sehrála takovýmto způsobem roli osudovost, kdy to vypadá, že máte zjevně našlápnuto po jedné cestě, ale to, že jste nuceni se vydat po jiné, zapříčiní jedna obyčejná větvička.
FOTO: Vertical Entertainment