V Nairobi, hlavním městě Keni, nachází se největší slum v Africe, ve kterém žije a živoří na 300 000 lidí! A odvážní čeští dokumentaristé tam vyrazili natáčet!!! Když napíšu, že věci, které jsou pro nás samozřejmostí, znají v Kibeře (což znamená les) spíše jenom z doslechu, spousta lidí asi nebude moct pochopit, jak v takových podmínkách může někdo přebývat. Internet žádný, mrtě odpadků, voda může být problém a třeba za trestnou činnost (především opakované krádeže) vás regulérně zlynčují, tj. v tomto případě klidně ukopou k smrti. Alespoň, že tady občas někdo udělá v televizi filmovou projekci. Je trochu záhadou, proč zdejší chudobu vůbec nikdo neřeší. I tady se však najdou talentovaní, šikovní a obětaví jedinci, kteří se snaží udělat z Kibery lepší místo.

Tvůrci si vytipovali několik zajímavých lidí, mezi nimiž nechybí místní umělecká skupina, pronajímač obydlí a zároveň kouč fotbalu a boxu, prodavač v obchůdku nebo HIV pozitivní učitelka. Svého druhu průvodcem se stává fotograf Don, dostatečně šikovný na to, aby se jednoho dne dostal ven do světa, tak jako práce některých členů té skupiny. A to můžeme tvrdit i přesto, že si jeho fotek mnoho neprohlédneme. Jinak tady sem tam potkáme někoho, kdo je podobný nějaké slavné osobnosti. Za všechny jmenujme Billa Dukea a mladého Samuela L. Jacksona. Paradoxně žádný Blackkklansman. Nicméně to sem úplně nepatří.

Kibera: Příběh slumu vlastně není tak docela sondou, která by poutavě přiblížila poměry v tomto – dalo by se napsat – státě ve státě. Záběry z dronu jsou sice hezké, leč také v jejich případě vlastně převládá forma nad obsahem. Stěžejním tématem tohoto dokumentu se totiž stává politika a prezidentská volba. Proto si častěji poslechneme i místní rádiovou stanici. V roce 2007 vyhrál nenáviděný kandidát, což vyústilo v masové nepokoje a násilí. Ačkoliv podle těch archivních záběrů patrně nebylo až takové, jako na začátku 90. let v Los Angeles po zmlácení Rodneyho Kinga. Ale co když se bude tato situace opakovat? I když to patrně nebyl záměr, tvůrcům v čele s Martinem Pávem a Zuzanou Kučerovou se více podařilo zachytit ten africký „free spirit“, kdy jsou všichni pořád tak nějak v pohodě. A kdyby ne kvůli něčemu jinému, tak kvůli tomuto stojí Kibera: Příběh slumu za zhlédnutí.

 

FDb: Potkala vás během natáčení i nějaká negativní zkušenost? Ve smyslu, že se Vás někdo pokusil třeba okrást?
Martin Páv: K těm tendencím, že nám někdo tahal za tašku a říkal „dej mi peníze, mám hlad,“ tam několik bylo. A na začátku to vypadá dost děsivě. Ale postupem času si člověk uvědomí, že je to taková agresivnější forma toho, když vás někdo poprosí o peníze. V tom slumu je to jiné. Oni jsou tam zvyklí na rozvojové pracovníky, což nejsou typičtí turisté. Tím pádem se k vám podle toho chovají a mají k vám respekt, protože tam nejste jenom proto, abyste se dívali na tu chudobu. Ale nejnáročnější období pak bylo během těch voleb, kdy už byly vyhlášeny výsledky a celá ta situace v tom slumu se okamžitě proměnila. Najednou bílí lidé a reportéři už nebyli vítáni, protože ta vláda nechtěla, aby se ty zprávy dostávaly ze slumu ven. Pak jsme ještě dostali zprávu, že v tom místě, kde jsme byli ubytovaní, nás hledali nějací lidé, které nikdo neznal. Tak nám bylo doporučeno, že se raději máme na pár dní přestěhovat. Ještě to bylo doprovázené třeba tím, že nám ti policajti mířili do okna. To bylo asi to nejhorší, i když šlo vlastně spíše o konflikt s oficiální sférou, než s těmi lidmi v tom slumu.
Zuzana Kučerová: Jenom bych doplnila, že když neprobíhaly ty nepokoje, tak jsme tu situaci měli usnadněnou tím, že nám hodně pomohla Eva Krutílková, která tam dlouhodobě působí. Takže nás ti místní brali a neměli jsme problém se po tom slumu pohybovat. A to, že s námi spolupracovali keňští filmaři, byl další způsob, jak jsme si získali důvěru těch místních lidí.

FDb: V Kibeře bydlí nějakých 300 000 lidí. Jak velkou část jste prošli?
Martin Páv: Ten film je z jedné třetiny Kibery. Ale během těch posledních čtrnácti dní jsme vlastně už procházeli tu Kiberu celou. A to bylo vyloženě ze zajímavosti, protože jsem tam strávil čtyři měsíce a ten strach hodně poklesnul. Ale je to dost tak, že lidé na jedné straně Kibery říkají: „Na tu druhou stranu nechoďte, tam vás zabijou.“ Ale na té druhé straně Kibery říkají to samé. Řekl bych, že je to tam všechno dost podobné. V každé části je nějaké svébytná komunita, kde se ti lidé znají a jsou na sebe různě napojení a spolupracují se sebou. Takže i tím, že se ten dokument odehrává jenom ve třetině Kibery, tak si myslím, že tvrdí i dost o tom zbytku.

FDb: Ve filmu je i scéna, ve které Kibeřané zapalují člověka …
Martin Páv: Tohle se stalo pod naším oknem. Samozřejmě jsme se snažili volat policii. Původně jsme to ani nenatáčeli se záměrem: „Ježišmarja, pojďme točit. To dáme do filmu!“ Ale spíše proto, že se tam děje něco důležitého a máme možnost to natočit a mít důkaz. Volali jsme na 112, ale tam to nikdo nebral. Pak jsme volali přímo na keňské policejní číslo, kde to někdo vzal, ale furt nikdo nepřijížděl. Tam jsme běželi na místní policejní stanici, probudili jsme toho policajta, který vyšel ospalý ven a říkal, že ti lidé dělají správnou věc, protože je to zloděj. Potom z toho davu, který lynčoval toho člověka, vyšel kolega toho policisty. Takže bylo jasné, že ta policie o tom celou dobu věděla. Ale tím, že viděli nás Evropany, jak se to snažíme ovlivnit, tak nakonec vystřelil párkrát do vzduchu a rozehnali ten dav. Půl hodiny potom přijelo policejní auto, do kterého toho člověka hodili, ale pochybuju, že mu věnovali nějakou péči. Těžko říct, jak dopadnul.

FDb: Chystáte se ten film promítnout přímo v Kibeře?
Martin Páv: Určitě ano! Tam ale budeme muset zrovna tuhle scénu pořešit.
Zuzana Kučerová: My bychom moc rádi. Je to v plánu, ale bude s tím ještě spousta práce. Protože ten film vzniknul hlavně díky podpoře těch lidí, co žijí v Kibeře. Jenom tedy musíme najít způsob, jak to zařídit.

FDb: Plánovali jste pozvat některé protagonisty na českou premiéru?
Martin Páv: Od začátku bylo v plánu, že tady bude i ten fotograf Don. Bohužel se to zaseklo na české ambasádě, protože nedostal vízum. Počítali jsme s tím, že bude už na festivalu v Jihlavě, kde jsme vycítili z toho publika, že ten film výborně přijali, a kdyby tam byl Don, tak by asi byli úplně nadšení. Bohužel tomu nebylo přáno, ale my doufáme, že při nějaké další příležitosti ho sem dostaneme. A myslím si, že ten film by mu pomoci měl. Součástí distribuce bude i výstava jeho fotek. On už teď vystavuje svoje fotky různě po světě. I na prestižních akcích. Doufáme, že to pomůže nejen jemu, ale i dalším postavám z toho filmu.

FDb: Jak vidíte budoucnost slumu Kibera?
Martin Páv: Je otázka, co si představujeme pod nějakým rozvojem. Tam se pořád mluví o nějakém rozvoji, ale problém je ten, že spousta lidí se představuje, že se z Kibery jednou stane nějaká hezká městská čtvrť, ideálně v rukou těch obyvatel, což mně samo o sobě přijde jako úplná utopie. Tam je celý život postavený na tom, že máte nějaký malý domek, před domkem máte krámek a veškerý život se odehrává na té ulici v interakci s ostatními, což není možné v pětipatrovém nebo desetipatrovém baráku. Takže jestli tam vznikne sídliště, do kterého budou ti lidé nuceni se přesídlit a ještě se to tváří jako velký dárek, že tam pro ně staví krásné nové byty, tak ti lidé jsou za chvíli zpátky v tom slumu. Myslím, že to řešení je v tom přestat se dívat na slumy jako na jeden velký problém a snažit se primárně chápat tu organickou strukturu společnosti uvnitř. A tu se snažit začlenit do legálního sektoru. A aby se to mohlo stát, tak se i ten legální sektor musí stát trochu flexibilnějším, aby neustále nevyčleňoval některé skupiny na ten okraj.

FOTO: CinemArt