„Čarodějnice jsou osoby, které uzavírají s ďáblem žádaný spolek a přijímají ďábla za svého pána. On jim za to propůjčuje konati rozličné nadpřirozené věci.“ Těmito slovy začíná filmové Kladivo na čarodějnice, nicméně v této pohádce se nedočkáme žádných vyloženě temných věcí. Ačkoliv chvílemi je to docela drama a některé postavy mají jenom špatné vlastnosti. Jako například vzdálená teta Bimbula (parádní Susanne von Borsody), což je proradně závistivá estébácká udavačka (ale co zapříčinilo, že je taková?), která jenom škodí slušným lidem a hodným čarodějnicím. A nejhorší věc spočívá v tom, že ostatní čarodějnice (včetně té nejvyšší) na ni dají. Ne nadarmo se říká, že když jsou v kolektivu převážně nebo pouze ženy, mají tendenci se uchylovat k různým zákeřnostem a naschválům.

Spisovatel Otfried Preussler, jinak mimochodem rodák z Liberce, psal Malou čarodějnici především pro děti … Respektive ji evidentně psal pro všechny děti a pro všechny, kteří někdy byli dětmi, chtělo by se napsat. Z filmu je libově znát, že hodně čerpal z lidových vyprávění a pověstí a rozhodně nutno vyzdvihnout výpravu a režisérův přístup/režisérovu vizi, přestože si dovedu velice dobře představit, že v té záplavě hollywoodské CGI produkce by mohl tuhle Malou čarodějnici kdekdo okamžitě odsoudit s tím, že je oldschoolová, kýčovitá, nebo že vypadá skoro jako některé z těch pohádek, jaké vysílá ČT vždycky o víkendu po obědě.

Na stříbrném plátně už měly postavy nejrůznější motivace. Prahly po sošce Maltézského sokola; potřebovaly sehnat provaz, aby mohly vylovit mrtvého tlusťocha ze studny; šíleně chtěly osouložit první holku; toužily po bohatství či moci; dopřávaly si pomstu za zavražděnou přítelkyni; vysnily si pro sebe michelinskou hvězdu; hodlaly v Bells Beach v Austrálii sjet obří vlny; musely očistit své jméno; utíkaly ze spárů dinosaurů/duchů/robotů/upírů/zombie/vlkodlaků, ale taky nacistů/mafie/zabijáků/kanibalů/opic; chtěly vyniknout v nějakém sportu; dychtily po muchlování s obojživelnou příšerou; prahnuly po rozlousknutí zločinného případu; chtěly dohrát hru, ve které se ocitly; ukrývaly mimozemského tvora před autoritami; snažily se přežít v nehostinné krajině; přály si lepší život pro své potomky; daly si za cíl zachraňovat lidi nebo zvířata; chtěly se nechat zmenšit; potřebovaly se dostat z vězení; navzdory pokročilému věku zatoužily po dobrodružství; vycestovaly do džungle, aby vyhledaly plukovníka Kurtze; kvůli natáčení dokumentu zamířily do Burkitsville v Marylandu; v útrobách Hory osudu zničily magický prsten moci, …

A jaká je motivace Malé čarodějnice? Zatancovat si s ostatními čarodějnicemi o Valpuržině noci na Bludné hoře. Pro své mládí (127 roků, 2 měsíce a 22 dní, i když překvapivě záhy oslaví 128 narozeniny) ji kolegyně pošlou pryč, zničí její smeták a přinutí ji jít domů do své chaloupky v lese pěšky. S těžkou knihou kouzel na zádech. To příliš nechápe ani její věrný havran Abraxas. Protože proč? Jasně, tohle už vyznívá jako regulérní šikana, která ještě vygraduje v momentě, kdy ji rozkážou, aby přešla na temnou stranu síly. Psychologie celé věci je o tom, že zřetelně sledujeme, jak Malá čarodějnice nechce být zlá, protože to prostě pak není ona – zákeřnosti a naschvály jsou jí cizí a proti srsti.

Tedy kdyby nějakou srst měla. Místo toho má trochu větší nos, ale i s ním dokáže uhranout kdejakého revírníka, který nadává nebohým, dřevo sbírajícím ženám. Nos jí zůstane až do konce, přestože by si ho mohla klidně až v samotném závěru odčarovat. Pak by se do ní mohl zamilovat jak nějaký šlechtic, tak i kdejaký chasník – třeba ten z jarmarku. Tím se vlastně Malá čarodějnice liší od většiny pohádek. Jasně, motiv („mezirasové“) lásky můžeme považovat za poněkud ohraný, leč tady vyloženě chybí. I když hlavní hrdinka samozřejmě není sebestředná a díky své žoviální povaze a častému smíchu si snadno získává nové přátele.

Pravda, především z řad dětí, kvůli kterým čaruje i v pátek, byť se to nesmí. Bez obav je pohostí ve svém domku, třebaže se jí to ve velice napínavé scéně může vymstít. Dokáže prokouknout problémy dětí, které šikanují ostatní, což může snadno vyústit k napravení jednoho gamblera, pro něhož se hra kuželek stala vším. Malá čarodějnice, kterou výborně nadabovala Lucie Vondráčková, evidentně nepostrádá schopnost empatie a její přestavitelka Karoline Herfurth, kterou jsme v našich kinech naposledy viděli tři roky zpátky ve Fakjů pane učiteli 2, v téhle roli naprosto září a jenom prohlubuje tu moji slabost.

Malá čarodějnice je příjemná výchovná pohádka, co má hlavu a patu, ale také parádní masky, triky a kulisy. V neposlední řadě nepostrádá (dů)vtip, takže o zábavu je postaráno. Tedy akorát ty vtípečky mezi závěrečnými titulky si mohli tvůrci odpustit, protože ničemu nepomáhají. Jenomže to už je spolu s tou v pátém odstavci uvedenou prakticky jediná vada na kráse. Autor bojoval za to, aby film o Malé čarodějnici nikdy nevzniknul. Obavy se přitom, jak vidno, ukázaly býti zbytečné. Tenhle biják dá dětem rozhodně víc, než kdejaký současný hollywoodský rodinný film či animák. A dospělí u něj taky jistě s radostí vydrží. Sám bych se podíval na tolik dalších pokračování, v kolika bude hrát hlavní postavu Karoline Herfurth.

FOTO: Bohemia Motion Pictures