Tak jako mnohé další české počiny, ani tento se nevyhýbá několika zbytečným scénám, záběrům i dialogům, takže si dost dobře dovedu představit, že v České televizi bude uveden jakožto minisérie. Podobně jako Hřebejkova trilogie Zahradnictví nebo jako původně pro HBO natočený Hořící keř, který víceméně začíná tam, kde Jan Palach končí, tudíž by se dal označit za pokračování. Naopak prequelem by mohli být Rebelové, nejen kvůli využití některých stejných písniček. Ovšem tenhle Renčův biják osobně považuju za jeden z mála těch, které jsou po všech stránkách dokonalé.

Jak Filip Renč, tak Robert Sedláček vyfasovali v roce 2014 shodou okolností medaili Za zásluhy. Ale o to teď nejde. První jmenovaný psal svůj písničkový retrofilm z 60. let společně s častým spolupracovníkem Zdeňkem Zelenkou, zatímco ten druhý sáhnul po materiálu od Evy Kantůrkové. Ta se snažila pojmout události v roce 1968 komplexněji, a tak zmiňuje třeba i olympiádu. A z nějakého důvodu usoudila, že bude nejlepší, když začneme v době, kdy byl Jan ještě malým chlapcem a ztratil se. Následně skočíme do Kazachstánu, kde ve stávce vymůže jídlo a možnost koupání. Později vyrazíme na post-okupační brigádu ve Francii, která zůstává de facto bez hlubší pointy.

Dojde také na předzvěst v podobě pohledu na upalující se lidi (v časopise, ale i v grotesce), což se z dramaturgického hlediska samozřejmě maximálně nabízelo. Na celém tomto filmu jsou však nejzajímavější dvě jiné věci, které spolu poměrně úzce souvisejí: způsob, jakým je na titulní postavu nahlíženo, a herecký výkon jejího představitele Viktora Zavadila. Jan Palach rozhodně není žádný superhrdina a není ani vzorem všech ctností, ačkoliv paralely s příkladným Mistrem Janem Husem bychom u něj také našli. V jedné scéně kupříkladu regulérně topí štěňata, avšak ještě kontroverznější moment nastává v onen osudný den, kdy jej sledujeme, kterak se před tím činem sprchuje. Fakticky jsme potřebovali, aby tento záběr ve finálním sestřihu zůstal? Sotva.

Z filmu je zřejmé, že Jan Palach nebyl žádný zoufalý člověk, který by se upálil ze strachu. Naopak vše akurátně plánoval a věřil, že v lidech probudí sílu vzdoru a že se nad sebou vládnoucí bolševická banda zamyslí. Místo toho našel akorát několik dalších následovatelů. Daleko větší smysl by asi mělo vzít zbraň a namířit ji ne na sebe, nýbrž na vybraný komunistický svině, protože existují situace, ve kterých platí pouze to, co řekl John Rambo misionářům, když na otázku, jestli do válečné zóny v Barmě vezou taky zbraně, dostal zápornou odpověď. „Nic nezměníte.“

Jedna věc samozřejmě je, jak může vůbec někoho napadnout poslat v civilizovanějším 20. století do nějaké země v srdci Evropy tanky a hromadu vojáků, aby ji na dvacet roků zabraly. To přece není hra, ale „some fo‘ real, fo‘ real shit.“ Daleko působivěji než ono upálení (a začlenění rozhovorů a dopisů) působí scéna, kdy si čeští lidé postupně začnou sedat před sovětský tank, aby nemohl projet, kam mu bylo nařízeno. Pakliže by stejně postupovali všichni nebo většina, bylo by pravděpodobnější, že by Ivan skutečně šel domů, kde ho čekala Nataša.

„Tak filozofií sice nezbohatnu, ale aspoň budu všechno vědět.“ Možné motto Jana Palacha, které z něj mohlo učinit velkého řečníka a tím pádem i potencionálně silného vůdce, který by vyvedl slabé z údolí temnoty, stal by se skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí, srazil by k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo by se pokusili otrávit a zničit jeho bratry, a když by uvalil svou mstu na tebe, seznal bys, že jméno jeho je Bůh. K tomu by mohl dopomoci také ten stoický klid, jakým se prezentuje. Patrný je například v okamžiku, kdy všichni studenti prchají před policií, pouze Jan se svými dvěma přáteli stojí na místě, takže na zvolání „stůjte“ logicky se samozřejmostí a pokrčenými rameny odpovídá: „Stojíme!“

Projev Viktora Zavadila neustále vyvolává celou řadu otázek, týkajících se jak skutečnosti, tak úprav za účelem dramatizace. Tohle se určitě povedlo, i když ne až do takové míry, že by eskalovalo napětí. Tak jako třeba v případě Ukamenování Sorayi M., kde taky víme, jak to musí dopadnout a opravdu se netěšíme. Tady to neplatí (a nejde jen o to, že ona se sama neukamenovala), což znamená, že fakticky není snadné si určit, jestli se vlastně jedná o kladnou nebo zápornou postavu. Na scénáři i režijní vizi se nepochybně dalo ještě zapracovat. Jde přece o celovečerní kinofilm, nikoliv o televizní cyklus typu České století.

Objevují se tu i další známé osoby jako Josef Smrkovský, v zajímavé scéně Karel Kryl, a nepřekvapivě je prostor věnován také Janově matce, kterou ztvárňuje tradičně výborná Zuzana Bydžovská. Jejich vztah, jak je v tomto dramatu zobrazený, by se dal charakterizovat strohou větou „nelíbilo se mu, že mu otevírala dopisy, ale jinak se měli rádi.“ A rádi budeme muset mít i jejich psa, který se pokaždé, když se na plátně objeví, těší nepřiměřeně veliké pozornosti. Nejeden až může čekat, že po naslouchání si o situaci v Československu udělá vlastní názor a vydá se konat spravedlnost. Ale nic z toho se pochopitelně nestane.

Jan Palach představuje z řemeslného hlediska vyzrálejší dílo, než byla například nedávná Milada, avšak k dokonalosti má i z tohoto pohledu daleko. Rozhodně se ještě mělo krátit. A třebaže jde o celovečerní kinofilm, stejně občas nezapře televiznost. Tenkrát vedle kvalitních Lidic vzniknul hraný dokument Ležáky 42. A v souvislosti s Janem Palachem by nemuselo být od věci natočit rovněž příběh Jana Zajíce, aby napravil ty nedostatky. Filmový Jan Palach sice není žádný průšvih, nicméně chybí mu větší ucelenost.

FOTO: CinemArt