V roce 1953 se stalo něco, na co se mnozí ve strachu zdráhali byť jenom pomyslet. Umřel jim soudruh. Stalin padnul po přečtení nenávistného dopisu od talentované pianistky rovnou na koberec. A teď bylo na Chruščovovi, Molotovovi, Malenkovovi, Berijovi a některých dalších, aby si rozdělili moc a rozhodli, co bude s velkou bolševickou říší dál. Nejde jen o zvolení vhodného nástupce – vyřešit se bude muset i pokračování či skončení masivních čistek odpůrců režimu a samozřejmě bude nutné uspořádat velký funus pro mrtvého vůdce, k čemuž budou chtít co říct i jeho děti, tedy syn Vasilij (Ruppert Friend) a dcera Světlana (Andrea Riseborough).

Ti však dostanou pouze menší prostor. Jinak nás zajímají především ti čtyři výše zmínění, které si zahráli Steve Buscemi, Michael Palin, Jeffrey Tambor a Simon Russell Beale. Není divu, že humor částečně připomene Monthy Pythony a částečně se režisér Armando Iannucci se svými spolupracovníky snaží smát smutným věcem (a pochybuju, že by si v Glasgow narozený tvůrce myslel, že je to známka punku) a dalším takovým, jakým se lidé – snad kromě Tommyho Wiseaua – obvykle nesmějí. To je vždycky ošemetné, jak můžeme doložit třeba na příkladu Wilsonova. Jinak si na své přijdou i příznivci a příznivkyně suchého britského humoru.

Jenomže ve Ztratili jsme Stalina se najdou pasáže, během kterých marně čekáme na jakoukoliv příležitost k zasmání. Kupříkladu během likvidace Beriji bylo na některých divácích i divačkách v kině vidět až zdešení. V programu si přece přečetli, že se jedná o komedii! Přitom tahle scéna bude spolu s úvodním opětovným naaranžováním koncertu, který si Stalin přál mít zaznamenaný, tou nejvíce zapamatováníhodnou. Ve zbytku filmu sledujeme spíše konverzační drama, které si občas rozpomene, že vlastně nechtělo být až tolik vážné.

A že chtělo zesměšnit komunistický režim a poměry v Sovětském svazu a možná i v současném Rusku, kde se mnozí z pádu toho impéria v roce 1991 dosud nevzpamatovali. Ušlechtilá myšlenka, leč bohužel poněkud polovičatá. Přesto nepřekvapí, že v rozlohou největším státě světa zakázali Ztratili jsme Stalina uvádět v kinech. Všechna ta výše uvedená jména plus polní maršál Žukov v podání Jasona Isaacse jsou prezentována víceméně coby karikatury, jaké se do svých funkcí musely dostat nějakým omylem, že samy ani nevěděly jak.

Ztratili jsme stalina se většinově odehrává v interiérech, nicméně jelikož s tou srandou je to takové všeljaké, nejedná se ani tak o celovečerní sitcom, jako spíše o situační (absurdní) drama, tedy dost možná vlastně nový subžánr. Z čistě filmařského hlediska na něm nejvíce zaujme efektivní způsob, jakým jsou občas využívány elipsy. V jedné nezanedbatelné úloze se představí také krásná Olga Kurylenko, jež se narodila v Sovětském svazu. A tady se možná dostáváme k velice důležité skutečnosti. V tomto počinu, jenž vzniknul podle francouzského komiksu, se dočkáme pozoruhodných dialogů a herecké výkony vůbec nejsou špatné, avšak jeho hodnota a kvality by výrazně stouply, kdyby vzniknul v ruské produkci! Nebát se udělat si legraci sami ze sebe, to je totiž opravdu kumšt hodný velkého uznání, jaký navíc často teprve sklízí úspěch. Vzpomeňme třeba právě na Francouze a jejich Sedmou rotu.

FOTO: CinemArt