Třicátého července letošního roku oslavil Oproti Maggie dostal rodák z rakouského Thalu k dispozici dramatického trenéra, aby byl jeho výkon přesvědčivější. Postavu Romana Melnyka, jehož manželka a dcera zahynuly při letecké kolizi, ztvárnil velice uvěřitelně, přestože ho scénář staví do situací, které by v případě některých jiných převážně akčních hvězd mohly vyznít poněkud pochybně, ba možná i směšně. Na prestižní ocenění to sice asi stačit nebude, ale ta přece nedostali ani jiní slavní herci za své role v životopisných bijácích. Jediné co, tak Arnold určitě nevypadá jako Ukrajinec, ale jako … Arnold.
Paralelně s ním sledujeme letového dispečera Jacoba, který to se svou ženou dělá pouze tehdy, když je oblečená (asi proto, že ji hraje Maggie Grace a ta se před kamerou nesvléká). Každopádně tenhle pán, jehož o malinko méně přesvědčivě tvárnil Scoot McNairy, pracuje na letišti jako dispečer a onoho osudového večera ho tam nechali zcela samotného. To je pak těžké všechno ukočírovat. Tím spíše, že údržbář telefon nespravil, nýbrž naopak rozbil. Dojde tedy k té srážce dvou letadel. Jacob je z toho hodně špatný a je na každém divákovi a každé divačce, jak si to přebere. Za sebe uvádím, že to rozhodně nebyla chyba tohoto člověka. Ale vyprávějte to lidem, kteří přišli o někoho blízkého, kdo seděl v jednom z letadel.
Ti pak většinou požadují, aby byl někdo potrestán a spravedlnosti bylo učiněno za dost. Nebo aby se alespoň někdo zodpovědný, ideálně z letecké společnosti, omluvil. Cesta bez návratu se však od skutečnosti v některých ohledech výrazně odlišuje, což se hrubě nelíbilo předobrazu Arnoldovy postavy Vitaliji Kalojevovi, a pokud si po zhlédnutí filmu přečtete jeho postoj, bude jednání filmového Romana Melnyka rozhodně pochopitelnější. Pro potřeby filmového vyprávění byly veškeré změny k lepšímu. Tenhle silný příběh, který byl ve scénáři rozepsán velice poutavě, je ve své podstatě hluboce lidský.
Vedle těch pozoruhodných témat natoluje také několik správně položených otázek, které se sice v historii kinematografie objevily už několikrát, ale dají se v podstatě recyklovat donekonečna. Vždycky však záleží na tom, jak je režisér se scenáristou podají a v případě Cesty bez návratu se to podařilo velice účinně. Z dramaturgického hlediska se postavy dostávají do situací, které vybízejí jednak k zamyšlení nad tím, co bychom sami v daný moment udělali, a jednak díky nim není jednoznačné, koho můžeme považovat za kladnou a koho za zápornou postavu, eventuálně na čí straně je právo a spravedlnost. Troufám si tvrdit, že v tomhle film rozděluje diváky na dvě poloviny. Někteří chápou Romana, někteří Jacoba, někteří se třeba ztotožní s jeho manželkou.
Tato neuniverzálnost, kdy záleží ryze na subjektivních pocitech každého z nás, bude do značné míry tím hlavním důvodem rozporuplného přijetí tohoto výborného počinu. Vedle toho, jestli je správné brát spravedlnost při nečinnosti autorit do vlastních rukou, jestli je správné (třebaže jen dočasně) odejít od milovaného člověka, protože zrovna prochází těžkým odbobím a kvůli potížím se soustředit dělá věci, které by jinak neudělal, nebo jestli bychom měli důvěřovat osobě, kterou sotva známe – z tohoto pohledu hraje zásadní úlohu novinářka v podání Hannah Ware, stojí za zmínku také právní systém a chování zástupců té letecké společnosti, kteří ze svého zaměstnance udělali v podstatě „Clarka Kenta“.
Samozřejmě částečně nechybí ta škodolibá lidská vlastnost ještě si kopnout do někoho, kdo se zrovna nachází na dně, nebo se potěšit zjištěním, že se tomu a tomu právě nedaří (proto se přece tolik čtou bulvární noviny). Ovšem jde také o skutečnost, že i se ztrátou se každý vypořádává po svém. Například když vás opustí přítelkyně, je podle mě nejlepší vrátit se zpět na místa, kde jste byli spolu. Bolí to jak čert, ale ve finále z toho vyjdete silnější než kdy předtím. Tedy v tom racionálnějším případě. I Roman se odhodlal na místo neštěstí, jenže tím pro něj celá záležitost zdaleka neskončila. Nechtěl však ani peníze, ani slevy na letenky (to je taky nápad!), nýbrž zdánlivě pouhou omluvu.
V Cestě bez návratu budeme svědky několika kratších momentů, které se přitom pro svou všeříkající schopnost hluboce vryjí do paměti. Když Roman přijede na letiště, uvidí, že letadlo s manželkou a dcerou má zpoždění, ale tabule neuvádí o kolik. V zákulisí mine člověka, jehož výraz prozrazuje mnohé. Když se dozví pravdu, odchází přes prázdnou letištní halu úplně sám. I povídání o tom, že on za nimi na hřbitov může, zatímco ony za ním domů ne, působí přesně tak, jak má. Jacob pak snídá se svou rodinou, zatímco Roman jen kouká na domácí video. Samotná srážka, kdy obě letadla zmizí v řídící věži z monitoru, je dost možná ještě intenzivnější, než kdybychom ji sledovali ve stylu Smrtonosné pasti 2 nebo Bowing 747 v ohrožení (v žádném případě to ale neznamená, že bych tyto žánrové snímky nedoporučil ke zhlédnutí).
Cesta bez návratu je velice kvalitní psychologické drama na točené podle silného příběhu, který se doopravdy stal. I při jeho neznalosti je zcela evidentní, že ty dvě nejdůležitější postavy se prostě musí v určitý moment potkat. Počkáme si cca 71 minut, nicméně to čekání rozhodně stojí za to. Taky potom se režisér Elliott Lester, jenž s režisérem Komanda Markem L. Lesterem patrně nemá nic společného, snaží vyprávět především obrazem, což mu vychází. Závěrečná scéna pomůže vyjasnit nejen Romanovo smýšlení a jenom podtrhne fakt, že Cesta bez návratu bezpochyby stojí za zhlédnutí.
FOTO: cinema.de
