Začíná hodně podobnou scénou, jako Věc od Johna Carpentera. Mimozemský objekt přilétá ve vesmíru k planetě Zemi. A otázka do pranice: Je lepší se utkat s emzákem, který se dovede převtělovat, nebo s neviditelným brutálním lovcem z jiné galaxie? To je jako rozhodnout se, jestli je lepší bojovat na zamrzlé Antarktidě nebo v nehostinné džungli. Oba počiny jsou si podobné i v dalších aspektech. Nacházíme v nich skupinu lidí, kteří jsou zvyklí spolupracovat. Budou nuceni vydat se na místo, kde šlo o něco velikého. Fungují DO JISTÉ MÍRY podle pravidel slasheru, nepřátelská bytost je vlastně do poslední chvíle neviditelná v obou případech, a speciální/vizuální efekty dosahují jak ve Věci, tak v Predátorovi mistrovské úrovně.

Zároveň se tu pochopitelně objevují i rozdíly. V hororu z roku 1982 přechází napětí pomalu až v paranoiu. V Predátorovi se s ním pracuje trochu jinak. I proto, že se nenacházíme v uzavřené místnosti. Džungle by sice mohla být taky vnímána jako uzavřený objekt, ve kterém se více jako doma cítí nepřítel, ale pořád se tu vyskytují únikové cesty (např. pád do vody z velké výšky) nebo jiné užitečné vychytávky (bahno, dřevo). A zatímco o Věci se dá napsat, že zůstává přibližně stejně znepokojivou od scény rozložení psa, v Predátorovi ubývá postav, čímž napětí postupně graduje, třebaže se dozvídáme poznatky, které dávají větší naději („If it bleeds, we can kill it.“).

Speciální záchranný tým pod vedením majora Dutche čítá dohromady sedm lidí. Dalšími členy jsou Hawkins, Blain, Mac, Billy, Poncho, z nichž každý má určitou specializaci. Společně už zvládli spoustu misí, včetně těch v Afghánistánu, Libyi, nebo Kambodži. Teď musejí za nepřátelskou linii do jednoho ze států Latinské Ameriky (mohla by to být Brazílie nebo Guatemala), aby osvobodili rukojmí ze spárů povstalců. Na tým má dohlídnout Dutchův starý známý jménem Dillon (záběr, ve kterém se pozdraví, už je legendární), který však evidentně majorových válečných kvalit nikdy nedosáhnul. Proti tomu, co v džungli zažíjí, se zdá být i Kambodža mírumilovná jako Kansas (to tvrdí jeden z těchto „sedmi statečných samurajů“). Původní spekulace, že četu jejich předchůdce, kterým byl taky Dutchův známý, stáhli z kůže a pověsili na strom hlavou dolů právě povstalci, brzy vezmou za své. V těch okolních stromech totiž něco je. A není to člověk!

Úvodní půl hodina představuje klasický akční film. Někteří si můžou vzpomenout na Slzy Slunce, jiní díky zápletce možná na Četu nebo dokonce Apocalypse Now (zvláště pokud oba filmy viděli ve stejný měsíc). Přelet vrtulníkem se uskuteční za diegetického doprovodu songu Long Tall Sally. Hudbu jinak kompletně obstaral Alan Silvestri a opravdu s ní udeřil hřebíček na hlavičku. Režisér John McTiernan navíc dobře ví, jak s ní pracovat, takže ji povyšuje na více než jen doprovod. Takto památná hudba v současnosti přichází bohužel tak u jednoho hollywoodského bijáku z padesáti. Tehdy ve druhé polovině dvacátého století jako by bylo mnohem snadnější složit skladby, jaké se vryjí do paměti.

Po příchodu do tábora povstalců se dočkáme bitvy, při které se tohle ukryté místo promění v regulérní válečnou zónu! V jiných filmech takováto sekvence kolikrát přestavuje závěrečné vyvrcholení, v Predátorovi tedy pouze uzavírá úvodní třicetiminutovku. S populární bezbolestnou jsme se seznámili před ní, po ní se na scéně objevuje Anna a následující vybíjenou tedy zažije z první ruky. Přitom zřejmě nebylo nezbytně nutné, aby vyprávěla příběh o „ďábelském lovci lidí“ (aka „démon, co loví lidské oběti“). Nezní příliš pravděpodobně, nicméně na druhou stranu víme, že vesmírný lovec přiletěl už předtím. A Paul W. S. Anderson se toho v AvP teprve chytil.  

Ale John McTiernan je docela jiná liga. Zamrzí, že takhle talentovaný tvůrce musel kvůli případu Pelikán, resp. Pellicano, na dlouhé roky zanechat filmařiny. Klidně mohl mít na kontě o 4-6 dalších a jistě znovu mimořádně pozoruhodných snímků víc. Predátor byl jeho druhým počinem, leč ve všech aspektech filmové režie si počíná naprosto suverénně, jakoby měl za sebou v té době už dvacet projektů. Svým dravým přístupem, kdy ho nezajímají slova, nýbrž činy, nás vezme na napínavou akční jízdu, během které není prostor na jakékoliv zbytečné zdržování, a proto našel způsob, jak třeba i v jednom záběru vyjádřit všechno potřebné, včetně psychologie postav (samotného Predátora nevyjímaje). Na členech týmu je znát, že mají pochopitelně strach – viz například zběsilé střílení do džungle, jelikož stojí proti něčemu zcela neznámému. Zároveň jim ovšem profesionální instinkt velí ani za těchto věru nestandardních okolností necouvnout. A nikdo nemůže pochybovat nad tím, že i Predátor před závěrečným zúčtováním přesně ví, do čeho jde!

Evidentně si podobnou situací prošel vícekrát, ale pořád se učí, aby lépe poznal svou budoucí oběť. Jakožto lovec z povolání sbírá trofeje, ať už se jedná o lebku nebo třeba páteř. Zároveň ale nelze nezmínit fakt, že neútočí na neozbrojené. Ve prospěch mu hraje jeho výška, určitě váha, cizozemský původ, ty znepokojivé vydávané zvuky, kanon na rameni, kompjůtr na zápěstí, neviditelnost, i hrůzu nahánějící „pěkná držka“ pod maskou. Vystačí si taky se zdánlivě omezeným viděním. Jenomže dosud se ještě očividně nesetkal s Arnoldem Schwarzeneggerem, který dokáže některé nepřítelovy zbraně využít proti němu. O ikoně nejen akčního žánru se často na prvním místě mluví v souvislosti s Terminátorem, avšak role v Barbaru Conanovi a Predátorovi mu sedla úplně stejně. Dokonce tenkrát při natáčení v Mexiku, což bylo pro atmosféru filmu rovněž velmi důležité, že se natáčelo přímo na lokacích a nikoli někde v studiu, dostal na víkend opušťák, aby se mohl ve státě New York oženit s Marií Shriver.

Také další postavy obsadil režisér naprosto přesnými hereckými typy. Co na tom, že Shane Black, Jesse Ventura, Bill Duke, Sonny Landham, Richard Chaves a Elpidia Carrillo neplatili za největší hvězdy. Carl Weathers měl za sebou sice čtyři filmy ze série o Rockym, ale v nich nehrál hlavní roli. Nabízí se trochu otázka, jestli by došlo k výrazné dramaturgické proměně, kdyby Predátor zabíjel v jiném pořadí. S největší pravděpodobností ne, ačkoliv to neznamená, že by tyto figury byly nějakými „postradatelnými položkami“. Patrně s výjimkou Hawkinse, který kdyby byl terminován třeba až jako poslední, by nám patrně akorát řekl třetí vtip o kundě svojí holky.

Predátor je film, u kterého není možné vyzdvihnout jednu tvůrčí/dílčí složku, protože jsou všechny v naprosto dokonalé harmonii. Režie, scénář, kamera, střih, zvuk, hudba, vizuální efekty, výprava … jenom pokračujte! Navíc přináší záporáka s cool propracovaným designem, jehož si v plné parádě prohlédneme až v závěru, a zároveň se nelze nepozastavit a nezamyslet nad jeho jednáním a smýšlením, třeba i v kontextu 80. let nebo současnosti. (Eventuálně bychom mohli vyhledat jistou spojitost s některými sériovými vrahy.) Predátor 2, také od scenáristů Jima a Johna Thomasových, tu mytologii nadále poutavě rozvíjí a po bližším prozkoumání si asi ani AvP, AvP 2 a Predátoři úplnou ignoraci nezaslouží. Pořád se přece zabývají bytostí, jíž se jakožto akční figurky prodaly miliony. Žádný z těchto titulů nám však nepřiblíží, co přesně se dál dělo s Dutchem. A zřejmě to bude platit také pro tento letošní. Snad se mu podaří navázat na originál (i kdyby jen z poloviny, tak by to bylo dost dobré), který patří do mojí TOP 10 vůbec nejoblíbenějších filmů.

FOTO: cinema.de