';

Speciál: O knize Forman vs. Menzel

Vydáno dne 01.06.2018 (1317 přečtení)
Pokračujeme v povídání o zajímavých (nejen) filmových knihách. Tentokrát se zaměříme na tu, jež se soustředí na dva české držitele Oscara. 
Na pultech knihkupectví i v nabíce eshopů už je k dispozci delší čas, ale to vůbec nemusí vadit, protože ani jeden z režisérů od jejího vydání žádný počin nenatočil. Miloš Forman už bohužel ani nenatočí a v případě Jiřího Menzela taky není pravděpodobné, že by se v osmdesáti ještě pustil do celovečerního projektu. Jak autorka Adriana Šteflová správně poznamenává, oba jsou vnímaní veřejností velice odlišným způsobem (obrovská autorita s hlubokým hlasem vs. zdánlivý zakřiknutý outsider), přestože začínali zhruba ve stejné době a oba jsou taky podepsaní pod zázrakem zvaným Československá nová vlna.

 










 

Cílem této publikace je vystopovat společné rysy jejich tvorby. Tedy částečně, protože jedna kapitola nese název „Porovnání společných rysů i odlišnosti tvorby a osobností Miloše Formana a Jiřího Menzela v kontextu s jejich mediálním obrazem.“ Tomu říkám teorie. Pro lepší pochopení nemůžou chybět životopisy obou režisérů, byť vcelku stručné. Dokonce natolik, že se do nich nedostala všechna známá fakta. Kupříkladu u první jmenovaného zcela absentuje dosti zásadní věc, že se na režii na DAMU nedostal kvůli tomu, že si u přijímacích zkoušek neporadil se zadáním, aby zrežíroval boj za mír. Na druhou stranu to sám Miloš Forman zmíní v převzatém rozhovoru, jaký najdeme v závěru.

Zároveň chybí zmínka, že jeden z nejslavnějších italských producentů všech dob Carlo Ponti především nesnášel na Hoří, má panenko! scénu s královnami krásy, což přidělalo režisérovi značné potíže, ze kterých ho museli vysekat až Francois Truffaut a Jean-Luc Godard. U Jířího Menzela zase nechybí pasáž o jeho v bulváru propíraném vztahu s manželkou Olgou. Ovšem na druhou stranu dojde i na takovou, byť rovněž stručnější, kroniku vzniku filmu Obsluhoval jsem anglického krále, kde nechybělo ani veřejné sešvihání producenta. Podstatné je, že to Jiří Menzel nezabalil, tak jako že Miloš Forman dostal v USA po nepříliš úspěšném Taking Off ještě druhou šanci, kterou naplno využil.

Za větší prohřešek, než vynechat důležitou informaci, lze však považovat skutečnost, že se autorka až nepěkně často opakuje. Kolikrát napíše v následujícím odstavci jinými slovy to, co uvedla už v tom předchozím. A než by přidala ke každému filmu své vlastní hodnocení, raději odkazuje na neznámé diváky. Nejde o to, že zkopírovala jejich komentáře z konkurenčního portálu (zaznamenává i tehdejší celkové procentuální hodnocení konkrétního snímku, které samozřejmě už dávno neplatí), jde o to, že je to její dvousetstránková kniha, takže by nás měl zajímat především její vlastní názor, ne?!?

 










 

Tím spíše, že v některých momentech se jí daří nazývat věci pravými jmény. Výborný postřeh je hlavně ten, že zatímco Forman byl mimořádným pozorovatelem, vypravěčem i psychologem, který sázel na autenticitu a dařilo se mu zapojovat emoce diváků i tím, že své postavy uváděl do situací (humorných či dramatičtějších), které obecenstvo znalo z vlastní zkušenosti, a využíval vděčného, protože všudypřítomného tématu člověk vs. společnost/instituce, Menzel ve své tvorbě poetizuje skutečnost a v první řadě se vždycky dokázal obklopit těmi správnými lidmi, kteří mu v ledasčem usnadnili práci – Zdeněk Svěrák, Bohumil Hrabal, Rudolf Hrušínský, Jaromír Šofr, Jiří Šust, Evald Schorm, Věra Chytilová, …

Oba také museli řešit rozdílný druh cenzury. V Československu šlo o tu ideologickou, kterou však Jiří Menzel zamýšlel sem tam nějak oklamat (např. v Postřižinách se prase jmenuje Ludvík podle někdejšího neoblíbeného šéfa Barrandova Ludvíka Tomana, leč to kniha taky neuvádí). V Americe šlo o tu komerční, což bylo pro evropské, resp. české smýšlení něco naprosto nového, nicméně Miloš Forman si i s tímhle dokázal poradit. A jeho filmy nejenže jsou divácky vděčné a oblíbené, ale současně také umělecky nezpochybnitelné. To ostatně platí pro oba dva režiséry. Klasických biografií známých osobností vychází dost a Adriana Šteflová se na některé odkazuje (bohužel včetně těch, které často vznikají zcela bez povědomí osobnosti, kterých se týkají). Proto je dobře, že zvolila trochu jiný, svěžejší přístup. Jenom škoda, že chybí nějaké obsáhlejší závěrečné shrnutí, jelikož takhle se nabízí otázka, co si z toho čtení vlastně máme odnést?

FOTO: fdb.cz
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Kde zpívají raci

V USA šlo o celkem velký hit. Uvidíme, jak si povede u nás. Ale rozhodně zasluhuje šanci, protože se jedná... celý článek

DVD

Recenze: Vřískot

Neve Campbell slaví 3. října narozeniny, takže ideální doba si ji připomenout v páté části slavné... celý článek

TV

Recenze: Válka světů (2005)

Jednadvacátého září 2022 uplynulo 156 roků od narození H. G. Wellse, velmistra žánru sci-fi. Připomeneme si tedy... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení