Ztvárnila tady paní jménem Katja, jejíž manžel má neněmecký původ (stopa vede někam do arabského světa). Jednoho dne se jde se svojí kamarádkou saunovat a následně zjistí, že před obchodem jejího manžela vybuchla bomba. Zabila nejen jeho, ale i jejich dítě. Velká většina nic podobného nezažila, ale mnozí si jistě dovedou přesně představit, co v takové chvíli musí mladá žena prožívat. Policie si myslí, že čin má něco společného s manželovou minulostí, protože to nebyl žádný svatoušek. Skutečnost však bude poněkud jiná.

Film Odnikud dramaturgicky sestává ze tří, titulkem oddělených částí, z nichž každá se soustředí na něco jiného a do jisté míry vlastně tvoří klasické scenáristické schéma expozice-konfrontace-rozuzlení, přičemž tímto dělením si Fatih Akin (sám mající původ v arabském světě!) trochu ulehčil práci. Ale to nevadí. Nejprve se seznámíme s RODINOU. Samotný prolog obstará svatba konající se na neobvyklém místě. Setkáme se i s rodiči obou, přičemž nechybějí obvinění, že za jeho smrt může ona. V průběhu filmu nám pak budou „promítnuty“ některá další rodinná videa pro domnělé posílení emocionálního účinku.

Spíše dokumentární kamera se v tomto segmentu snaží jít až na dřeň, ale přesto se nedaří přenést ten hluboký zármutek na diváky. (Což zamrzí o to více, že v následujících dvou segmentech právě kamera rozhodně nepatří k přednostem tohoto počinu.) Pro někoho to asi bude úleva, ale na druhou stranu je to trochu škoda, neboť bychom díky tomu s Katjou jistě více sympatizovali, protože v průběhu filmu občas (u)dělá věci, se kterými nejen obyvatel České republiky patrně jen tak souhlasit nemůže, třebaže v některých případech chápe, proč se k nim uchýlila. Těžko soudit, jestli je na vině spíše Akinova režie, nebo ten herecký výkon Diane Kruger.

Tato německá herečka, která v Odnikud hraje vlastně poprvé hlavní roli ve svojí mateřštině a prakticky nesleze z plátna, patří rozhodně do mojí TOP 10 nejoblíbenějších (viz můj profil z roku 2011), a proto vím, že jsem ji už viděl zahrát mnohem lépe (namátkou vzpomeňme na Neznámého, Ve stínu Beethovena či Hanebný pancharty). S vyjádřeními typu „zatím nejsilnější výkon Diane Kruger“ tedy hodně opatrně. Cena z Cannes totiž není v tomto směru úplně indikátorem. Takhle, na konci roku její jméno v tomto speciálu v kategorii Nejlepší herečka v hlavní roli chybět zřejmě nebude, nicméně tak nejdříve na čtvrté příčce.

Právě úvodní část RODINA je pro celý film klíčová, i když ty ostatní nabízejí zcela jiné tempo i jiný rytmus (do značné míry dáno tím, kde se odehrávají). Akin ji ale coby scenárista nezvládnul dostatečně naexponovat, což je při tzv. character-driven bijáku (zjednodušeně řečeno film, ve kterém je postava důležitější než zápletka) vcelku dost podstatný prohřešek. A režisér jakoby se později stále soustředil na jiné aspekty a jiná témata, než na ni. Takže zvláště ve třetí části můžeme být právem často na pochybách, jestli by opravdu udělala tohle a tohle. Ona vůbec prazákladní otázka zní, čím si Katju získal ten, za něhož se potom provdala?

Druhý segment nese název SPRAVEDLNOST a rozhodně ho lze označit za ten nejzdařilejší. Vesměs se celý odehrává v jedné soudní místnosti a možná i proto, že jde o uzavřený prostor, se podařilo režisérovi vytvořit pozoruhodnou atmosféru a napětí pramenící z těch drobných peripetií, díky nimž není zřejmé, jak že celý tento spor s neonacisty dopadne. Mimořádně zajímavou postavou se tu stává advokát podezřelých, u něhož totiž není jasné, jestli si je vědom toho, že onen strašný čin zřejmě skutečně spáchali, ale prostě dělá svou práci, nebo jestli náhodou není taky Hitlerův sympatizant. V této části jsou navíc nastolována témata, která jsou aktuální prakticky všude na světě.

Finále strávíme u MOŘE v Řecku, kde nás bude interesovat jistá osoba (a jeho žena), která skrývá velké tajemství. Obavy, že by se Katja mohla proměnit v nekompromisní akční hrdinku ve stylu Lary Croft, Beatrix Kiddo či Sarah Connor se naštěstí nepotvrdily. Akin zůstává více při zemi, ale možná ukazuje i to, co by ukazovat neměl. Velký podíl na ocenění bude mít zřejmě i „hustá“ závěrečná scéna a následný dovětek, díky kterým Odnikud vskutku přinutí k zamyšlení. No jo, jenže tenhle režisérův záměr dostává trhliny, jelikož tím, jak je scénář napsaný, nepřímo vybízí k tomu, abychom se na celou záležitost podívali také z toho druhého úhlu pohledu.

Odnikud tak nutí se ptát, kdo že je tady vlastně záporák? O filmu se dá napsat, že téměř komplexně nastavuje zrcadlo dnešní době. Zabývá se tedy mimo jiné rasismem, migrací, nebezpečím internetu, soudnictvím a absurditou některých zákonů. Svým způsobem taky zkoumá lidskou povahu. Je to dobře myšlený přístup, nicméně se nejde ubránit dojmu, že vlastně všechno, co v tomto dramatu uvidíme, jsme už mohli vidět jinde. Se Zlatým glóbem to sice vyšlo, ale troufám si tvrdit, že na Oscara to stačit nebude.

FOTO: Aerofilms