Je to opravdu veliká loď, kterou musí skupina trestanců taháním za lana dopravit na místo určení, přičemž síly si dodávají, jak jinak, než zpíváním. Jejich snahu sleduje pěkně z nadhledu jistý Javert, kterého rozhodně nevidíme naposledy. Náš pohled bude záhy upřen na jediného člověka. Toho, jenž bude hlavní postavou příběhu. Jean Valjean ukradl chleba pro hladovějící dítě své ségry, načež dostal i s pokusy o útěk léta těžkého žaláře. My se s ním seznamujeme zrovna v době, kdy má být propuštěn. Ovšem pod podmínkou, že se bude pravidelně hlásit příslušným úřadům. Tak činí až do doby, než po několika odmítnutích nalezne dočasné útočiště u jednoho kněze. Přátelské přijetí však příliš neocení. Místo toho ukradne, co může a peláší pryč. Jenže je dopaden a přiveden zpět. Tvrdí však, že všechno stříbro mu bylo darováno, což samotný kněz strážníkům k velkému Valjeanovu údivu potvrdí. A dokonce přidá navrch dva svícny. Překvapený hrdina, který nevěřil, že by se ještě kdy mohl začlenit do společnosti, se tak pod vlivem kněze mění v ušlechtilého člověka.

No jo, ale vyprávějte to Javertovi. Ten se zapřisáhne, že nedá pokoj, dokud uprchlíka znovu nedopadne. Osm let poté, tedy v roce 1823, se polepšený Valjean stává dokonce v jednom městě starostou. Má však svůj podíl na tom, že tovární dělnice Fantine byla propuštěna. Pro svou dceru Cosette, jíž hlídají její známí Thénardierovi ve svém hostinci, je ochotná udělat cokoliv, a tak se ocitá mezi prostitutkami. Tu setkává se znovu s Jeanem Valjeanem, resp. panem Madeleinem, který jí slíbí, že se o její dceru postará jako o vlastní, což samozřejmě také udělá. Nucený útěk je později zavede až do samotné Paříže, kde roku 1832 najdou revoluci … a ještě něco navíc.

Spisovatel Victor Hugo napsal Bídníky v roce 1862. A dost možná ani při těch nejoptimističtějších představách nepočítal s tím, že se tento román stane natolik populárním a uznávaným, že i dvě století poté bude jeho příběh znát každý školák i školačka. Filmových adaptací vznikla též spousta. První, krátkometrážní, již v roce 1909. K nejznámějším patří i u nás natáčená verze s Umou Thurman, Liamem Neesonem, Claire Danes a Geoffrey Rushem. Českým divákům jistě nebude cizí ani minisérie s ruským občanem Gérardem Depardieuem, Johnem Malkovichem, protože také ona se z velké části natáčela v naší zemi, dokonce za účasti domácích herců a hereček. Mě osobně se právě tato líbí nejvíce. Tedy, líbila se mi až do doby, než jsem uviděl tu muzikálovou v režii Toma Hoopera, držitele Oscara za Královu řeč. Samotný muzikál je možné vidět na divadelních prknech už 28 let. Dokonce se hrál a hraje i v České republice.

Diváci byli v naprosté většině nadšení ve všech 42 zemích, kde je možné se na něj jít podívat. Ale jeho převedení na stříbrné plátno by se dalo přirovnat k chůzi po tenkém ledě. Přeci jen muzikál bude dost možná vůbec nejobtížnější žánr. Však jich také bylo v poslední době v našich kinech k vidění pramálo. Tom Hooper však potvrdil svou režisérskou extratřídu a ze svých Bídníků skutečně udělal filmovou událost, na kterou jen tak nezapomenete! Výborným, avšak žánrově velice ošemetným nápadem bylo nechat všechny zúčastněné zpívat naživo, tj. bez playbacku. Ovšem to nejsou hlavní důvody, proč byste si tuto skvělou podívanou neměli nechat ujít.

Protože jde o muzikál, velmi důležitou roli hrají samozřejmě samotné písně. S výjimkou několika málo vět se zpívá úplně všechno. Musím říct, že z počátku jsem k tomuto postupu byl trochu skeptický, za což zřejmě do značné míry mohlo i ono zpívání naživo. Později jsem se zase i v dramatických momentech musel spíše usmívat při představě, že by tehdy v tom 19. století spolu lidé nemluvili, ale zpívali na sebe. Nicméně jinak jsem od nějaké třetí písně začínal být děním na plátně čím dál více ohromen, za což jsem si myslel, že mohou právě ony písně. Ovšem když jsem si je pak na YOUTUBE pouštěl znovu, došlo mi, že takto fungují hlavně díky obrazům, které je ve filmu doprovázejí.

Původně jsem chtěl na tomto místě uvést ty písně a výstupy, které jsou vůbec nejpůsobivější, ale jak tak nad tím přemýšlím, ono to nebude možné, protože všechny mají něco do sebe, všechny jsou v něčem výjimečné. Za další výhru lze považovat fakt, že tu nenajdeme žádnou vyloženě precizně sestavenou a nacvičenou choreografii, a ani snové, surreálné scény jako v jiných muzikálech, mimo jiné třeba v českých Rebelech (kde ovšem zvolený přístup funguje skvěle, a také proto je řadím mezi vůbec nejlepší české filmy od roku 1993) nebo v Nine (též vynikající), ale Hooper zjevně vsadil na to, že v jednoduchosti je síla. V souvislosti s texty se nelze nezmínit o českých titulcích, které zřejmě hodně vycházejí ze samotného muzikálu, nicméně fakt, že občas čteme místo toho, co se zpívá, něco úplně, ale úplně jiného, a navíc mimo rytmus, je dosti zavádějící. I když je jasné, že překládání muzikálů je mimořádně složitá záležitost.

Velikánskou radost pak představuje sledování herců a hereček, protože všichni bez vyjímky se do svých rolí naplno položili. „Abych mohl tento film natočit, musely být splněny dvě podmínky – zpívání naživo a existence Hugha Jackmana,“ prohlásil Tom Hooper. Výkon představitele Wolverina mě osobně zaujal natolik, že je velmi, velmi pravděpodobné, že pro mě navždy zůstane tím jediným opravdovým Valjeanem. Russell Crowe je též velmi přesvědčivý a ne, že ne. A Anne Hathaway? Ta zaslouží obdiv už jen za to, co všechno byla ochotná pro roli Fantine udělat. Navíc její sólový zpěv („I dreamed a dream“) v jednom dlouhém záběru patří skutečně k vrcholým momentům celého filmu!

To Amanda Seyfried plní jakožto nevinná dospělá Cosette spíše úlohy ozdůbky. Ale opravdu krásné ozdůbky. Výborný výkon podal jakožto vůdce revolucionářů Enjolras málo známý herec Aaron Tveit, stejně tak jako Helena Bonham Carter a Sacha Baron Cohen coby hanební, ale vtipní Thénardiérovi. Oba si zahráli už v taky skvělém, ovšem tematicky i visuálně naprosto odlišném Sweeney Toddovi. Z výčtu hereckých představení ještě musím dodat, že jakousi třešniškou je na stříbrném plátně debutující a okouzlující Samantha Barks v roli dospělé Éponine.

Bídníci mě sice nepřinutili podívat se na muzikál, ale už se těším, až znovu zhlédnu toto jeho filmové zpracování. V podstatě to jediné, cose mu dá vytknout, je občas ne zrovna optimální využití elips. Oproti ostatním dřívějším adaptacím není tak docela pochopitelné například to, proč by Valjean u kněze kradl, když se k němu jako jediný zachoval slušně. Navíc přece ani tenkrát nekradl chleba proto, že by byl nějaký zloděj. A dost by mě zajímal i samotný moment, kdy ho strážnící po loupeži stříbra dopadnou. A co Fantine, která by klidně mohla napsat knihu „Prostitutkou snadno a rychle“. Některé podstatné okamžiky nám zkrátka zůstávají zatajeny a musíme si je domyslet sami. Snad už jenom jedna poznámka na závěr: a sice, že Bídníci by se v žádném případě neměli dabovat. Což mimochodem platí i o předchozím Hooperově filmu. I kdyby na nich pracovali sebelepší a sebe zkušenější herci, písně i texty by nepochybně vyznívaly směšně a o emotivních scénách raději ani nemluvě. Nejlepší tedy bude vyrazit na toto velkolepé dílo do kina.