Do městečka Salem’s Lot přijíždí spisovatel Ben Mears, který tu kdysi bydlel. Stále ho totiž fascinuje Marstenovic dům (takových domů už bylo, co?). Domnívá se totiž, že jeho základy, okna, trámy i stropy jsou plné zla. Přesto se za jeho zdmi nachází nájemník pan Straker. Mears se tu postupně setká (nebo opětovně setká) s několika lidmi: pohlednou Susan Nortonovou, jedním učitelem, jedním šerifem a dalšími, včetně klučiny se zálibou v temných věcech. Jenže začne docházet k podivným událostem, přičemž stopy vedou právě do Marstenovic domu … a ten, ač tomu dlouho málokdo věřil, skutečně skrývá děsivé tajemství.

Autorovi skalní příznivci a příznivkyně dobře vědí, že románovou předlohu k filmu Prokletí Salemu (v originále tedy Salem’s Lot) napsal Stephen King. Režie se ujal Tom Tobe Hooper, jenž pět roků předtím, konkrétně v roce 1974, šokoval veřejnost Texaským masakrem motorovou pilou. A za další čtyři roky si na konto připsal Poltergeista. Takže tahle kombinace slibovala hodně zajímavou podívanou. Bohužel se na ní negativně podepsalo nikoliv to, že trvá tři hodiny, ale že vznikla pouze pro televizní obrazovku.

Kdyby studio o několik milionů navýšilo rozpočet, mohlo Prokletí Salemu dopadnout lépe. I proto, že tehdy na přelomu 70. a 80. let minulého století zase tolik pozoruhodných upírských bijáků nevznikalo (výjimku tvoří možná Herzogova verze Nosferata). Nicméně k nějakému vpravdě kutovnímu statusu by mělo přesto daleko, jelikož se dopouští tradičního nešvaru, že postavy se musí začít chovat divně a nepřirozeně, aby se mohlo stát něco děsivého nebo dramatičtějšího. Místo toho, aby to prostě nějak vyplynulo ze situace, ve které se předtím nacházely. Tak by se i využil moment překvapení.

Co se těch děsivých scén týče, je to tak padesát na padesát. Některé fungují, jiné jsou nechtěně směšné. Ty, ve kterých postavy poletují mrtvé za oknem, podobně jako kupříkladu Karel Roden v Kytici, jsou správně creepy, byť zakončené bizarně provedenými kousanci. Závěrečné zúčtování s Mistrem Upírem, na něhož si mimochodem musíme počkat předlouhých 126 minut, se naopak nepovedlo, což je obrovská škoda, jelikož by si film zasloužil trochu velkolepější a brutálnější a krvavější … zkrátka odvážnější finále.

Prokletí Salemu je takhle jedním z těch počinů, jaké přinesly divákům a divačkám v době vzniku možná noční můry, nicméně později se na nich projevil zub času a zestárly. Vedle těch už zmíněných aspektů dělá velký problém nasvícení, rytmus, vyvedení kostela v guatemalském Ximicu, a ani herecké výkony nejsou úplně odpovídající. Nejlepším se prezentuje asi Bonnie Bedelia (manželka Johna McClanea). Prokletí Salemu navíc nahlíží na upíry v podstatě tak, že to mají v ledasčem snadnější ... Kdepak, tohle dílo je prostě ze všech stran rozporuplné.

FOTO: cinema.de