Začínáme v Londýně, kde pracuje Petr Miller už osm roků. Těžko říct, jestli dělá na imigračním celou dobu. Jeho úkolem jest (asi mimo jiné) odhalovat falešné sňatky, uskutečněné pouze proto, aby české paní získaly britské občanství. Jednoho dne se mu ozve česká paní (ne tahle Česká paní), která tvrdí, že ho jistá žena označila za otce své dcery Emy. Nechce tomu věřit, ale nakonec přiletí, s paní si promluví a děvčátko si vezme do péče. Prakticky okamžitě se skamarádí, ale aby nemusela do děcáku, bude zapotřebí rychle Petrovi najít nějakou manželku. Klidně by se jí mohla stát Marie Urbanová, recepční v jednom hotelu v centru Prahy.

Takhle, režisér a scenárista Rudolf Havlík se patrně vůbec neobtěžoval zjistit si více o některých věcech, o kterých chtěl vyprávět. Například, že by sociální pracovnice dala dítě do opatrovnictví (i kdyby jen prozatimního) člověku, kterého nikdy nevidělo a který zřejmě nemá šajn o tom, jak se starat o malé děti. Protože kdyby se tohle zakládalo na reálných zákonech, tak se obávám, že „system failed“. Nicméně i některé další situace týkající se příběhu působí celkem nelogicky či hodně nepravděpodobně. Rudolf Havlík to možná věděl, ale prostě se mu nechtělo přepisovat scénář (lehoučce, avšak nesprávně asi inspirovaný Koljou).

Některé dialogy (jako třeba ten o pokojích na recepci) se tváří býti zcela improvizované, další si trochu protiřečí, jiné jsou velmi absurdní, přičemž ale ne všechny takové působí dojmem, že se jedná o záměr. Hlavně, že alespoň tři se dají označit za opravdu vtipné (za všechny první nabídka k sňatku). Jako u každého rádoby dojemného bijáku nemůže chybět rozhádání a opětovné smíření, a to nejen mezi mužem a ženou, ale kupříkladu i synem a odcizeným otcem (naprosto zbytečná linka, i když alespoň se díky ní našla role pro Oldřicha Vlacha). Nicméně důležité je, že v kině přítomní diváci a divačky s filmem žili, a podle všeho se dobře bavili.

Na tom mají nepochybně velikou zásluhu Aňa Geislerová a Ondřej Vetchý. Skutečně je mi záhadou, proč se spolu v jednom filmu neobjevují častěji. Zmíněná herečka se navíc komediím spíše vyhýbá, a přitom talent jí nechybí ani pro tuto disciplínu. A zmíněný herec vypráví opravdu výborné pohádky (byť předvídatelným způsobem). Z vedlejších postav se na rozdíl od postav Marka Taclíka a Jany Bernáškové podařilo dobře zakomponovat Mariina nápadníka v podání Jiřího Dvořáka. Avšak pořád se musí připomínat, že z dramaturgického úhlu pohledu muselo být všechno přizpůsobeno tomu, aby bylo toto dílo nakonec miloučké. Nikoliv ale tak vtíravě, jako třeba nedávná Bezva ženská na krku.

Pohádky pro Emu jsou filmem, kterému se dá ledacos odpustit. Jak to? To si povíme v závěru tohoto odstavce. A všechno mohlo být ještě o minimálně jeden level fajnovější, kdyby se o malinko jinak pracovalo se zaběhnutým morčetem Edou, a kdyby Pohádky pro Emu neměly tak otřesnou kameru. Naprostá většina záběrů je kompozičně prostě hodně špatná. Přitom stačilo, aby byly tu o něco málo užší, tu o něco více širší. Řekl bych, že kdyby byl kameraman studentem filmové školy třeba u F. A. Brabce, nepostoupil by za tuhle práci do dalšího ročníku. Ačkoliv by ho mohla vykoupit skutečnost, že při sledování této velmi nenáročné podívané si můžeme fakt pěkně odpočinout.

FOTO: Falcon