Pozoruhodná sci-fi, která má myšlenku, byť nedotaženou.
Po návratu v čase do doby druhé světové války se také seznámíme se senátorem Samuelem Chapmanem (fiktivním), o kterém se ví, že měl před sebou velice slibnou politickou kariéru. Snad měl mít našlápnuto až do Bílého domu, ale záhadně zmizel. Měl také krásnou poradkyni Laurel (nebo možná i víc než poradkyni), která měla pro změnu psa, jenž se zásadním způsobem podílel na nejfamóznější scéně tohoto bijáku, ve které se japonský zajatec kvůli chvilkové nepozornosti zmocní zbraně a následně si ke svému obrovskému překvapení vyslechne od amerického protivníka (přes tlumočníka) přesný plán japonského útoku.
I když třeba taková záchranná akce při vytahování trosečníků z vody poté, co dvě japonská zera potopí senátorovu loď, má taky něco do sebe, přestože vlastně nepřináší nic dramatického ani jinak výjimečného. Dost možná to souvisí s tím, jak je Tajemná záře nad Pacifikem natočena. Takové filmařsky maximálně poctivě zpracované počiny se totiž už dnes skoro nenatáčejí. Režisér Don Taylor, ze známějších děl podepsaný kupříkladu pod Útěkem z planety opic, Ostrovem doktora Moreaua či pokračováním hororu Přichází Satan!, se tu projevil jako velmi dobrý vypravěč, ačkoliv rutinní dění na letadlové lodi je občas zobrazeno až příliš popisně. Na druhou stranu se ale vlastně není čemu divit, jelikož na vzniku filmu se výrazným způsobem podílelo americké námořnictvo. Dokonce se natáčelo na skutečné lodi Nimitz.
Asi je to už dobře zřejmé, ale přesto – český název rozhodně nemá nijak odkazovat k Rudé záři nad Kladnem. Ten originální, tedy The Final Countdown, zase inspiroval skupinu Europe ke složení jejího patrně největšího hitu. A není divu, když si uvědomíme, že vzniknul šest roků před Top Gunem a pět roků před prvním Návratem do budoucnosti. I tady uvidíme nějaký ten šikovný herecký manévr, i tady se naskýtá potencionální prostor pro nějakou tu romantiku (pozdější vysazení muže a de facto jediné ženy na osamělém tropickém ostrově) a i tady se zabýváme časovými paradoxy ve stylu: „Kdybych teď šel a zabil svého dědečka, tak se vlastně nenarodím. A když se nenarodím, jak se za čtyřicet roků budu moci vrátit zpět do minulosti a zabít svého dědečka?“
Právě na těchto aspektech kolem cestování časem se určitě dalo ještě více zapracovat, protože takhle opět zůstávají nezodpovězené otázky. V závěru se pak v jistém smyslu můžeme cítit všelijak, nicméně na druhou stranu se takové rozuzlení dalo očekávat. Tajemná záře nad Pacifikem se ovšem může dále pyšnit třeba tím, že tu budeme svědky několika vtípků, které skvěle fungují, aniž by jakkoliv dehonestovaly danou scénu, budované napětí či dokonce celý příběh. A to je něco, co mě osobně v jinak seriózně myšlených dramatech strašně baví (viz také například nedávný Most špionů)!
Tajemná záře nad Pacifikem je překvapivě kvalitní film, ze kterého se navíc můžeme ještě ledasčemu přiučit a znovu si můžeme uvědomit, že o mnohém důležitém v našich životech často rozhodují maličkosti. Ale je fakt, že se dalo očekávat, že nějakou kvalitu mít bude, když v obsazení můžeme číst jména Kirk Douglas (mimochodem devátého prosince slavící sté narozeniny!), Martin Sheen (viz taky Apokalypsa!) nebo Katharine Ross (ta, co znala Butche Cassidyho a Sundance Kida). Člověk si až trochu posteskne, že v dnešním Hollywoodu dostávají před takto charakterovými, vynikajícími herci vesměs přednost lidé s charismatem a menšími hereckými dovednostmi. V dobrém slova smyslu je však na tomto projektu úplně nejvíc nejpozoruhodnější ta skutečnost, že coby producent se na něm podílel Lloyd Kaufman, spoluzakladatel společnosti Troma Entertainment, která přivedla na svět nízkorozpočtové libůstky pro fajnšmekry typu Screamplay, Terror Firmer, Příšera z šatníku, Toxic Avenger nebo Tromeo a Julie. Docela by mě zajímalo, jak se dostal zrovna k Tajemné záři nad Pacifikem. Některé cesty jsou holt opravdu nevyzpytatelné.
FOTO: cinema.de
