A vezmeme to hezky od méně zdařilého k nejpovedenějšímu:
VRABČÁCI (SPARROWS / ÞRESTIR)
Víme, že tenhle ostrov se může pyšnit naprosto unikátní přírodou. Jestli si ale myslíte, že nám z ní tvůrci něco zajímavého ukážou, tak to jste na omylu. Prakticky celý film strávíme v té jedné vesnici, kde se dá zabíjet čas akorát brigádničením v rybí továrně, zpíváním, zevlováním s vrstevníky a souložením. Co na tom, že babička nedávno odešla a právě za ni probíhá jakási pietní akce – když jste teenager, roztoužené robustní sousedce přece nemůžete říct ne, ne?!? Pak ještě bude zapotřebí udělat dobrý skutek, aby hezká zfetlá spolužačka nepoznala, že byla znásilněna! Život na Islandu plyne zkrátka jinak – pomaleji. I proto, resp. přesto bych si Vrabčáky rozhodně netroufnul nazývat artem, protože pod pojmem „artový film“ si představuju spíše něco ve stylu Já, Olga Hepnarová nebo třeba ta dvě Pasoliniho díla, která jsem zatím viděl. Vrabčáci jsou zajímaví po vizuální stránce, a to díky využití chladných barev. Jakožto cesta do hlubin duše dospívajícího chlapce ale příliš přesvědčivě nefungují. Ani nepřeslechnutelně specifická hudba bývalého klávesisty slavné skupiny Sigur Ros na tom nic nemění.
HODNOCENÍ: 5/10
SEDM STATEČNÝCH SENIORŮ (RYUZO AND HIS SEVEN HENCHMEN / RYÛZÔ TO SHICHININ NO KOBUNTACHI)
Kdo zná tvorbu, potažmo přímo osobnost Takeshiho Kitana, ten určitě ví, co od jeho filmů očekávat. Že v nich nebude chybět minimálně zmínka o jakuze, to je samozřejmost. A nutno dodat, že čím je starší, tím si na toto téma více dovoluje. Sedm statečných seniorů je komedie, do níž se znovu promítnul jeho záchodový humor, tudíž se dočkáme prdění nebo hlášek typu „to je kadění na hovno“, ovšem natrefíme i na transvestity nebo hamižné zástupce velkých společností. Prostě na co si Takeshi při psaní vzpomněl, z toho si dělá srandu. Ne vždycky je to ale opravdu zábava. Především kvůli tomu, že Sedm staečných seniorů je ze všech jeho filmů ten nejvíce ryze japonský, tj. v některých ohledech obtížněji srozumitelný zahraničnímu obecenstvu. Na charakterech jednotlivých postav se rozhodně také dalo ještě zapracovat (nejlepší je fanda Steva McQueena). A další věc – někteří Japonci vypadají skoro stejně, jako někteří jiní Japonci, což někdy výrazně znesnadňuje orientaci v tomto díle. V díle, jaké jsem jakožto velký příznivec Takeshiho Kitana (v hereckých úlohách – Sedm statečných seniorů nevyjímaje – vystupuje coby Beat Takeshi) jistojistě neviděl naposledy. Současně mě tento biják vybídnul k tomu, abych se znovu podíval minimálně na Sonatine, Děti se vracejí, Loutky a The Outrage.
HODNOCENÍ: 6/10
MARYLAND (DISORDER / MARYLAND)
Předně, touto poruchou se film příliš nezabývá. A jestli mělo být záměrem se jí zabývat, na vině není nikdo jiný, než režisérka Alice Winocour. Přeci jen tohle není úplně téma pro ženu. Navíc ne pro takovou, která se snad ani sama s nikým takto postiženým nesetkala a která nedlouho předtím spolupracovala na naprosto odlišném projektu zvaném Mustang. Naštěstí nabídku zahrát si přijali dvě v dnešní době už proslulé mezinárodní hvězdy – Mathias Schoenaerts a Diane Kruger, do které jsem se sám zakoukal už před dvanácti rokama ve Tróji. Zmíněný herec, jehož kariéra v posledních letech nabrala raketový vzestup, si jako Vincent nepočíná nijak výstředně. Pouze když má zneškodnit nebezpečného protivníka, ale to je vlastně pochopitelné. A to samé platí pro závěrečnou scénu. Takže na celém Marylandu je nejpozoruhodnější znepokojivá hudba a dobře vybraná lokace. Jinak ale ničím nepřekvapí.
HODNOCENÍ: 7/10
LICKS (LICKS / LICKS)
Před i za kamerou se při práci na dramatu Licks sešla řada debutantů. Rovněž je vidět, že rozpočet byl mrňavý, nicméně tato skutečnost se nejvíce promítla na práci se zvukem, který byl málokdy úplně čistý. Z celého projektu je však cítit obrovské nadšení pro věc a není důvod nevěřit, že oaklandskou realitu zobrazuje velmi přesvědčivě. Zároveň film zanechává pocit, že za mnohé problémy si černoši mohou sami. A přesto si zachovávají cool tvář, oslovují se „nigga“, hustě mluví a co je nejdůležitější - i ti, kteří sešli na zcestí, se mohou polepšit. Licks nemůže konkurovat dílům typu Jednej správně od Spikea Leeho či Chlapci ze sousedství, pod nímž je coby režisér podepsaný John Singleton, ale i přes občas hrozící ztracení se v ději za zhlédnutí určitě stojí.
HODNOCENÍ: 8/10
TŘI DNY V ZÁŘÍ (THREE DAYS IN SEPTEMBER / THREE DAYS IN SEPTEMBER)
Tři dny v září jsou parádní thriller. A protože zemí původu je Makedonie, nechal nepatrně zavzpomínat na vynikající Třetí poločas – první film, jaký jsem vůbec kdy viděl na Febiofestu. Ten, který tam běžel letos, je v podstatě komorním příběhem, který jeho režisér Darijan Pejovski odvypráví čistě bez jakýhkoliv velkých zádrhelů. Bohatě si přitom vystačí vlastně se třemi postavami (Irena Ristić a Kamka Tocinovski jsou výborné a po celou dobu mezi nimi panuje takové v dobrém slova smyslu zvláštní napětí, jaké se může zvrtnout de facto v úplně cokoli), a také se zhruba stejným počtem nečekaných zvratů, takže těch 90 minut uteče, ani nevíme jak. Musím napsat, že bych hrozně rád někdy viděl hodně podobně laděný český film. Tři dny v září také nezapřou inspiraci u jiných tvůrců. Chtěl jsem dát o něco nižší hodnocení, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím – až na zanedbatelné drobnosti nenacházím nic, kvůli čemu by si nezasloužily to nejlepší.
HODNOCENÍ: 10/10
JEREMY (JEREMY / EL JEREMÍAS)
Tenhle mexický film je prostě po všech stránkách famózní. Přesto jsem na festivalu viděl ještě jeden famóznější. Nepřekvapivě ze stejné země. Jeremy je hravý, bravurně zrežírovaný, od všech skvěle zahraný (tj. zároveň trefně obsazený – zvláště Martín Castro v titulní roli), výborně natočený a bezvadně sestříhaný. A samozřejmě perfektně napsaný (všechny postavy do příběhu skvěle zapadají). Hlavního hrdinu si okamžitě oblíbíme a s obrovským zájmem musíme sledovat, kterak si postupně na zeď věší nové vzory – Alberta Einsteina, Jima Morrisona, Marie Curie, Bobbyho Fischera, … Někdo by mohl říci, že v osmi letech má přece ještě spoustu času vybrat si, co bude dělat v dospělosti. Jenže on už vlastně dospělý je. Takže není nouze o vtipné, avšak i dramatické a dojemné situace. Pevně věřím, že se tenhle počin podaří co nejvíce zviditelnit. Kromě toho, co už bylo napsáno, také proto, že režisér Anwar Safa a scenáristka (a současně i partnerka) Ana Sofía Clerici, kteří byli hosty Febiofestu, jsou opravdu milí lidé.
HODNOCENÍ: 10/10
TENKÁ ŽLUTÁ LINIE (THE THIN YELLOW LINE / LA DELGADA LÍNEA AMARILLA)
Na první pohled se tahle práce jeví býti dosti nevděčnou a zbytečnou. (Zvláště, když za celou dobu projede kolem hlavních hrdinů asi tak pět aut, z toho jedno je jejich.) Toño ji přesto bere velice vážně. Dalo by se napsat, že se stává smyslem jeho života, jelikož jeho minulost naznačuje, že žádný jiný už nemá. Takže od ostatních vyžaduje disciplínu a neváhá je trestat snížením platu, když nerespektují jeho příkazy. Například – i když je vedro, koupání je nepřípustné! Atmosféru filmu úchvatným způsobem dotváří fascinující a zároveň nehostinná a takřka opuštěná krajina mexického státu San Luís Potosí, díky čemuž se v podstatě sami stáváme kolegy a kolegyněmi této pětice, jejíž představitelé předvádějí velice přirozené herecké výkony, čímž jen podtrhují působivost celého filmu. Samotná žlutá linie může potom mít rovněž symbolický význam, díky čemuž tento úžasný biják přinutí diváky i divačky nad ledasčem užitečném a důležitém přemýšlet. Tenkou žlutou linii produkoval mimo jiných také Guillermo Del Toro, takže se dá očekávat, že tady to s tím zviditelňováním půjde mnohem snadněji, což je jedině dobře. Tenká žlutá linie totiž nabízí vskutku výjimečný filmový zážitek!
HODNOCENÍ: 10/10
Letošní ročník Mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofestu opět potvrdil, že se jedná o jedinečný filmový festival, který se může pochlubit nejen mimořádným, chvályhodným a pestrým výběrem filmů, ale i tím, že se mu daří přilákat vskutku hvězdná jména. Během dubna ještě pokračuje v krajských a nejen krajských městech po celé ČR. Už teď se ale nemůžeme dočkat příští, celkově čtyřiadvacáté přehlídky.
FOTO: Febiofest.cz